Publikováno 9. září 2016
Tragická zkušenost hrůz druhé světové války a nacismu pochopitelně poznamenala myšlení obyvatel osvobozené republiky. V duchu zásady poučení se z minulosti a šíření co největšího množství informací o nebezpečí, které směry nepřátelské vůči demokracii a svobodě stále představovaly, vznikla po válce celá řada organizací a spolků vyvíjejících rozsáhlou a rozmanitou činnost. Některé z nich byly aktivní v rovině politické, jiné se snažily především pomoci účastníkům odboje a jejich blízkých a zajistit jim důstojné místo ve společnosti, zatímco další se vydaly cestou „osvěty“- to znamená houževnatou činností především na poli „kritického a vědeckého vyvracení fašismu a ideových směrů jemu příbuzných a kulturnímu a ideovému boji proti nim.“ Jednou z takovýchto organizací, jejichž aktivity ležely právě především v oblasti kulturně-společenské, byla Česká protifašistická společnost.
Spolek Česká protifašistická společnost byl založen na základě zákona 134/1867 Sb. o právu spolčovacím významným představitelem československé divadelní scény, dramaturgem a scénáristou Erikem Kolárem. Aktivity osobností především z kulturní sféry však můžeme vysledovat již v druhé polovině roku 1945, kdy začal působit tzv. Přípravný výbor České protifašistické společnosti. Ten již v době do oficiálního ustanovení společnosti, respektive schválení jejích stanov ministerstvem vnitra v květnu roku 1946, vyvíjel rozsáhlou aktivitu v oblasti organizací četných debat a přednášek. Právě přednášková činnost, respektive v širším slova smyslu činnost kulturní, tvořila po celou dobu existence spolku největší část jeho činnosti a byla jednou ze tří hlavních oblastí jeho působnosti. Dalšími dvěma oblastmi, v nichž společnost vyvíjela aktivitu, byly činnost vědecká a navazování úzkých styků s organizacemi podobného charakteru, o čemž budeme mluvit dále. Dle pramenů se posluchačsky zajímavé přednášky konaly nepravidelně v prostorách známé kavárny Berger na Vodičkově ulici v Praze. Členové Přípravného výboru disponovali nemalými kontakty s osobnostmi kulturní a vědecké sféry a politického nejen doma, ale i v zahraničí. Tak se již na jaře 1946 mohli posluchači v kavárně dočkat např. přednášky spisovatele Jana Drdy na téma probíhajících událostí v Norimberku, debaty se zahraničními novináři přítomnými v Praze u příležitosti procesu s K.H. Frankem či vystoupení bývalého španělského diplomata Pabla Ascarata k situaci ve Francově Španělsku. Po celou dobu jeho působení se spolku dařilo organizovat zajímavé debaty s hosty zvučných jmen.
Oficiální existence spolku započala schválením jejích stanov výměrem ministerstva vnitra 17. května 1946. Stanovy rozdělené do dvanácti paragrafů byly v poměrně krátké době dalším výměrem ministerstva ze dne 13. září t.r. pozměněny v souvislosti s potřebou přijímat do spolku i právnické osoby, tzv. kolektivní členy ($ 4). Další změny se pak týkaly odstavců $9, konkrétně pravomocí a počtu členů předsednictva a rozhodovacího procesu.
Představa zakladatelů spolku byla taková, že se Česká protifašistická společnost neměla stát organizací masovou, nýbrž výběrovou. Dle stanov se její členové měli aktivně podílet především na zřizování ústavů za cílem studia fašismu a totalitarismu, již zmíněné organizaci populárních a odborných přednášek, vydávání periodických i neperiodických publikací, zřizování knihoven a dalších dokumentačních středisek, organizaci „kulturní propagace“ (výstavy, divadelní představení), navazování kontaktů s podobně zaměřenými spolky doma i v zahraničí. Členská základna netvořila jednolitý celek, nýbrž byla rozdělena na základě určitého klíče. Stanovy rozlišovaly členy řádné, přispívající, dopisující, zakládající a čestné. Řádným a přispívajícím členem se mohl stát jakýkoliv občan starší osmnácti let, jenž podal řádnou přihlášku, která byla schválena výborem. Dopisující členy volil výbor spolku. Zvláštní status zakládajícího člena pak mohl získat (poněkud nelogicky) kdokoliv, kdo podal přihlášku, byl přijat výborem a zaplatil jednorázový příspěvek ve výši 1000 Kčs. Čestné členy pak volila valná hromada. Čestní a dopisující členové nemuseli platit členské příspěvky, zatímco řádní platili 100 Kč ročně a přispívající 40 Kč ročně.
Na základě zmíněné změny stanov spolku ze září 1946 byla vytvořena šestá kategorie členů, tzv. členové kolektivní. Jednalo se o právnické osoby, které se tak mohly stát členy organizace a podílet se na jejím chodu. Podle poslední roční zprávy organizace z března 1950 tvořilo v té době Československou protifašistickou společnost 179 členů z řad jednotlivců (řádných, přispívajících a čestných) a 17 členů zakládajících a kolektivních. Tyto dvě kategorie reprezentovaly instituce a společnosti, které si mohly dovolit platit vysoké příspěvky ve výši 1000 Kčs a výše. Kolektivní členové byli, řečeno jazykem současnosti, v podstatě „VIP“ členové, kteří byli pro spolek velmi důležití a na druhé straně požívali jistých výhod. V průběhu existence organizace tak status kolektivního člena získaly instituce a organizace jako byla např. Československá obec sokolská, Svaz národní revoluce, České vysoké učení technické, Ústřední světová rada hlavního města Prahy (podílela se, organizačně i finančně, na výše zmíněných přednáškách), Svaz přátel SSSR v Československu či Spolek výtvarných umělců (dále SVÚ) Mánes. Ten měl dle archivních dokumentů pro vedení spolku zvláštní význam. Vlastní přednášková činnost společnosti, která tvořila největší procento jejích aktivit, šla samozřejmě ruku v ruce s vizuálním zpracováním a reklamním ztvárněním. Především propagační komise České protifašistické společnosti viděla ve spolupráci se SVÚ velký potenciál. Výboru SVÚ nabídka vedení společnosti přišla jako velmi lákavá, vedení obou spolků pak pouze „dolaďovala“ otázku financí. Představitelé SVÚ poukazovali na nelehkou ekonomickou situaci po válce a nelíbil se jim návrh České protifašistické společnosti, že by jeho umělci měli provádět drobné práce (příprava vizuální stránky výstav, tvorba plakátů, odznáčků) bezplatně. Na základě dohody vedení obou spolků pak SVÚ vstoupil v říjnu 1946 do České protifašistické společnosti jako kolektivní člen s tím, že byly stanoveny úměrné honoráře za umělecké a řemeslnické služby členů SVÚ.
Organizaci reprezentovaly tři správní orgány- valná hromada, výbor a předsednictvo. Výbor rozhodoval o přijímání a vylučování členů společnosti, stejně jako o otázkách finančních a hospodaření. Valná hromada byla svolávána výborem vždy písemně, a to jednou za rok. Volila předsednictvo, které mělo sedm členů (předsedu, 3 místopředsedy, jednatele, pokladníka, zapisovatele) a bylo doplněno dalšími 10 náhradníky. Předsednictvo zastupovalo spolek navenek. Ve vedení spolku se vystřídali 4 předsedové (včetně básníka Františka Halase) o jejichž vliv na praktické fungování organizace lze spekulovat. Mnohem větší vliv lze přisuzovat dlouhodobému jednateli spolku, dr. Jiřímu Smrčkovi, který ve své funkci působil po celou dobu trvání společnosti a je podepsán pod všemi jejími dokumenty.
Vědecká a publikační činnost tvořila důležitou část aktivit společnosti. Organizace si vytvořila komise, které se zabývaly konkrétními úkoly. Byly to komise vědecká, přednášková, publikační, propagační, finanční, zahraniční a výstavní. Vědecké zkoumání fašismu mělo být „apolitické“ a „nadstranické“, nicméně členy předsednictva byli fakticky představitelé stran sdružených v Národní frontě. Nařízením z 11. září 1946 byl vytvořen Ústav pro studium fašismu, složený ze 3 odborů. Jeho vytváření a především získávání finančních prostředků pro jeho činnost bylo těžké a v rámci větší ekonomické efektivnosti spolupracoval tento ústav s Ústavem pro studium mezinárodních otázek, spadajícím pod ministerstvo zahraničních věcí. Ústav měl za úkol studovat historické kořeny ve veřejném životě v Československu, mapovat hmotné škody způsobené během okupace, vliv fašismu na psychologii českého obyvatelstva a podílet se na vzdělávání. Spolek se chlubil též knihovnou, která již od začátku disponovala zhruba 6000 svazky a neustále se rozšiřovala. Odebírala též literaturu a časopisy ze zahraničí. Zvláštní důraz byl samozřejmě kladen na sledování situace v na okupační zóny rozděleném Německu, odkud přicházela mj. i periodika Die Weltbühne a Sonntag. Přesto si předsednictvo spolku stěžovalo na nedostatek literatury ze západu- paradoxně se tak stalo v poslední zprávě spolku z března 1950, kdy již v Československu plně vládnul prosovětský režim. Česká protifašistická společnost též vyvíjela vlastní vydavatelskou činnost. Existovala sice krátkou dobu, nicméně zaznamenáníhodné jsou její pokusy o vydávání významných politických děl. Za všechny jmenujme vydání vzpomínek bývalého rakouského kancléře Kurta von Schuschnigga Requiem v červenobílé z r. 1947, které proběhlo ve spolupráci s vydavatelstvím Aventinum.
Československá protifašistická společnost (názvu používala od září 1950) se rozešla usnesením své valné hromady dne 4. října 1951. Hlavní příčinu můžeme hledat v širších politicko-společenských změnách proběhnuvších v Československu po 25. 2. 1948. “Vítězný únor“ se evidentně projevil i na složení a členské základně spolku.“ Do valné hromady bylo škrtnuto ze členských seznamů spolku 24 členů, jednotlivců, z toho 8 při únorové očistě(…), 10 pro neplacení příspěvků.“ Volání po hlubší integraci „protifašistických“ spolků a svazů bylo ze strany komunistického režimu žádané.
Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.