Publikováno 6. září 2016
Rozvětvená rodina Petschků patřila mezi nejvýznamnější podnikatelské rody prvorepublikového Československa. Její příslušníci značnou měrou ovládali české bankovnictví, těžbu uhlí a měli podíly i v dalších průmyslových odvětvích. V době největšího rozmachu kontrolovali tři bratři, Ignatz, Isidor a Julius Petschkové téměř padesát procent evropské hnědouhelné těžby a jejich celkový majetek se odhadoval na téměř šest miliard korun. Do úspěšného rozvoje jejich podnikání však tvrdě zasáhla druhá světová válka. Petschkové byli sice naštěstí natolik prozíraví, že zavčas z Československa emigrovali, ale jejich mohutné hospodářské impérium bylo definitivně zničeno.
Rodina Petschků by mohla sloužit za ukázkový příklad toho, jak hladce navázala židovská obchodní elita z konce Habsburské monarchie na svůj předválečný úspěch v době první Československé republiky.
Zakladatelem rodiny byl Samuel Petschek, který byl prvním nositelem příjmení Petschek. Toto příjmení členové židovské rodiny získali v období josefínských reforem a je odvozeno z názvu města Pečky, odkud Samuel pocházel. Samuel byl velmi chudý, stejně tak i jeho syn Izrael Petschek, který se živil jako podomní obchodník a měl deset dětí. První větší majetek vydělal až Izraelův syn Moses.
Moses Petschek začínal jako podomní obchodník a lichvář. Jeho rodina se nejprve přestěhovala z Peček do blízkého Kolína, ale poté musela právě kvůli lichvě Kolín opustit a nakonec se usídlila v Praze. V té době se Moses díky spekulacím s pozemky propracoval ke značnému jmění, které rodině umožnilo začít podnikat v uhelném těžařství a koupit akcie v neprosperující Mostecké uhelné společnosti.
Moses Petschek měl čtyři děti: Isidora, Julia, Ignatze a Růženu. Tato generace Petschků přivedla rodinné podnikání k absolutnímu vrcholu. Tři bratři se však rozdělili na dvě, po jistou dobu vzájemně si konkurující, větve. Dr. Isidor Petschek a Dr. Julius Petschek založili tzv. pražskou větev a Ignatz Petschek představoval tzv. ústeckou větev rodiny.
Nejmladší Mosesův syn Ignatz Petschek vystudoval gymnázium na Malé Straně v Praze a roku 1874 nastoupil jako bankovní praktikant do služeb Pragobanky. Jedním z jeho úkolů bylo provést revizi hospodaření lounského cukrovaru. Zde si ho vyhlédl ústecký velkoobchodník uhlím Jakob Weinmann, u kterého poté od roku 1876 pracoval jako obchodní cestující. Roku 1880 se Ignatz Petschek rozhodl osamostatnit a založil v Ústí nad Labem (Aussig) vlastní obchodní společnost „Petschek-Ústí“ s hnědým uhlím a svému bývalému zaměstnavateli začal tvrdě konkurovat. V roce 1882 se spojil s kapitálově silnou Anglobankou a současně koupil akcie několika severočeských hnědouhelných společností, jakými byly Britannia AG, Duxer Kohlengesellschaft AG a další. Díky těmto investicím a některým nově zavedeným metodám, mezi kterými byl například komisní prodej uhlí, ovládl Ignatz Petschek do konce 19. století polovinu severočeského hnědouhelného obchodu.
Na začátku 20. století rozšířila jeho firma svou působnost také do Německa. V době odbytové krize černého uhlí začal vyrábět brikety, které úspěšně vyvážel do Horního Slezska a středního Německa. Rozhodující průlom do německého hnědouhelného průmyslu se mu pak podařil roku 1905, kdy se zúčastnil sanace bývalého majetku knížecí rodiny Hohenlohe a získal přitom majoritní balík akcií společnosti „Hohenlohewerke AG“. Podílníky nové firmy se pak stali Emanuel von Friedländer-Fould a Cezare Wollheim, se kterými následně Petschek založil dceřinou společnost Fulmen, zabývající se prodejem uhlí z německých dolů.
Ignatz Petschek využil ve svůj prospěch k výhodným nákupům akcií inflaci po první světové válce a jeho společnost „Petschek-Ústí“ dosáhla dominantního postavení v německém důlním průmyslu. Kromě výrazného podílu ve firmě Hohenlohewerke AG získala také řadu akciových podniků ve středním a severním Německu, mezi jinými Ilse Bergbau, Oehringer Bergbau či Niederlausitzer Kohlenwerke.
Kromě investic do důlních a průmyslových podniků dával Ignatz Petschek peníze na dobročinné účely. V roce 1915 nechal vybavit na své náklady sanitní vlak, v Ústí nad Labem financoval v nemocnici výstavbu dětského pavilonu, Ústav pro výchovu chlapců „Na kabátě“ a přilehlé Sanatorium pro nemocné tuberkulosou.
Když Ignatz Petschek zemřel, byla hodnota jeho podniků odhadnuta na cenu vyšší než 200 milionů marek. Společnost převzali František Petschek a Vilém Petschek. Dědicové ji však spravovali v plném rozsahu jen krátce. Úspěšný rozvoj přerušil nástup nacismu, zabrání tzv. Sudet, okupace Československa a následná arizace židovského majetku. Členové rodiny Vilém Petschek, Karel Petschek, Arnošt Petschek a Helena Petschková opustili Ústí nad Labem ještě před okupací pohraničí. Jako poslední odjel l 6. března 1939 František Petschek. Rodina odjela nejprve do Velké Británie a následně do Spojených států amerických.
Útěkem do zahraničí si všichni členové rodiny uchránili životy před reálnou hrozbou holocaustu, majetek se jim však zavčas zachránit nezdařilo. Rozhodnutím Reichsprotektora für Böhmen und Mähren ze dne 28. října 1939 Nr.VII/30 7930/39 byl dosazen do jejich firmy státní správce a veškeré jmění firmy i majetek členů rodiny Petschků byl zajištěn okresním finančním ředitelstvím v Brně a příslušnými říškoněmeckými úřady. Vila v Ústí nad Labem, v níž až do své emigrace ústečtí Petschkové pobývali, jim byla zabavena v říjnu 1948.
Pražské větvi Petschků se s důsledky začátku druhé světové války podařilo vypořádat o poznání lépe. K pražské větvi přináleželi synové Mosese Petschka Isidor Petschek a Julius Petschek a jejich děti a vnoučata. Dr. Isidor Petschek měl čtyři syny: Ottu, Pavla, Bedřicha a Hanuše. Dr. Otta Petschek měl pak syna Viktora a dcery Evu, Ritu a Inu. Dr. Julius Petschek měl tři děti: Waltra, Markétu a Mariannu.
Po smrti Mosese Petschka měli převzít správu Mostecké uhelné společnosti (Brüxer Kohlenbergbau-Gesellschaft) jeho dva starší synové Isidor Petschek a Julius Petschek. Do společnosti nejprve nastoupil Isidor Petschek a poté, co opustil místo na státní finanční prokuratuře Julius Petschek, zapojil se do rodinného podnikání v roce 1906 i on. Nejmladší ze tří bratří Ignatz Petschek měl s jejich společností dohodnuto výluční obchodní právo. Když se jim ale naskytlo výhodnější obchodní spojení, než nabízel jejich mladší bratr, smlouvu mu vypověděli. Tím došlo k výše uvedenému rozkolu v rodině, který sice netrval dlouho, ale poměry v rodině poznamenal.
V roce 1920 založila pražská větev Petschků bankovní dům „Petschek a spol.“ Veřejní společníci bankovního domu byli Julius Petschek, Otto Petschek, Pavel Petschek, Bedřich Petschek, Hanuš Petschek a Walter Petschek. V roce 1937 byly do obchodního rejstříku dopsány jako veřejné společnice ještě dcery Julia Petschka Markéta Gellertová, rozená Petschková, a Marianna Gellertová, rozená Petschková, a Viktor Petschek. Jejich bankovní dům zastřešoval velkoobchodní, bankovní a burzovní služby a krom toho měl oprávnění k nabývání obchodních, průmyslových a báňských podniků. Hlavní část koncernu tvořily podíly v důlních společnostech v mostecké pánvi: Mostecká společnost pro dobývání uhlí, Severočeské uhelné doly, Akciová společnost dolu „Minervy“, Akciová společnost dolu „Poseidon“ a účast na prodejní společnosti těchto dolů tj. na Ústecké montánní společnosti s r. o. a spol., Ústí nad Labem. Tyto účasti na společnostech Petschkové s vidinou hrozby propuknutí války v červenci 1938 sice v daný moment ne zcela výhodně, ale prodali Živnostenské bance v Praze, protože jinak by o ně přišli, tak jako v případě dalších podniků.
Bankovní dům měl účast ještě v podnicích ve falknovské pánvi: Bodenské uhelné doly akc.spol., Falknovsko-chebská důlní společnost, Fischerovy lesklouhelné doly akc. spol,, Akciová společnost Sylvestr v Tisově a Dolové a průmyslové závody Johann David Starck Bergbau und Industriewerke, které též vlastnily sklárnu a elektrárnu v Dolním Rychnově, chemickou továrnu a továrnu na šamotové zboží v Kaznějově a v Břasích u Plzně. Ty byly v září 1938 převedeny z majetku firmy Dolové a průmyslové závody na samostatnou akciovou společnost Jan David Starck.
Bankovní dům Petschek a spol. měl na území Československé republiky ještě podíly v podnicích Bohemia, keramické závody, Nová Role (tato účast byla v době okupace arizována), Pragolit stavební potřeby a. s. (podnik byl rovněž arizován), Gellert a spol., akc. spol. pro průmysl papírní, Praha, Pražská Neusiedelská spojené továrny na papír, celluosu a dřevovinu akc. spol., Akciová společnost spojených továren na papír, celluosu a dřevovinu „Pražský mlýn“ a Težařstvo uhelného dolu Viktorie, Most, jež vlastnilo jen vydolované důlní míry a ochranné pilíře v mostecké pánvi. Dále měl podíly v Pražské komerční společnosti s. r. o., Praha, a jejím prostřednictvím ve firmě „Neg“ společnost pro obchod papírem a celluosou, s. r. o., Praha, a konečně v podniku Farmaceutické závody Norgine, a. s., Praha (továrna v Ústí nad Labem byla arizována v době okupace firmou Schering), Prodejním sdružení českých tabuláren (tato účast byla po roce 1945 prodána národnímu podniku Československé sklárny), textilních závodech Stein a spol, Praha, a ve společnosti R. Karsten sladovny a vývoz ječmene akc. spol. (30. 12. 1938 akcie prodány Akcionářskému pivovaru na Smíchově). V září a v říjnu 1938 se společníkům firmy Petschek a spol. podařilo s povolením Národní banky vyvézt do Anglie část akcií, které tvořily jejich účast na Falknovsko-chebské důlní společnosti, Fischerových lesklouhelných dolech akc. spol., Farmaceutických závodech Norgine a.s., Pražském labském mlýně a Dolových a průmyslových závodech Jan David Starck.
Neblahý osud čekal i na hlavní sídlo bankovního domu Petschek a spol. Provozní místnosti byly původně v soukromém domě společníků a ve Washingtonově ulice č. 7, na Praze 2. V lednu 1927 se banka přestěhovala do vlastního nového bankovního paláce na nároží Bredovské a Washingtonovy ulice. Budova banky byla stavěna mezi lety 1923–1929 dle návrhů architekta Maxe Spielmanna a ačkoliv měla navenek historizující novoklasicistní vzhled, jednalo se ve své době o velmi moderní železobetonovou stavbu, která byla plně klimatizovaná, byla vybavena potrubní poštou, telefonní ústřednou, tiskárnou, výtahy a v suterénu masivními sejfy. V době, kdy Petschkové rozprodávali svůj majetek v Československu, připadl tento dům dle ujednání ze dne 9. 11. 1938 československému ministerstvu financí a měl sloužit veřejným účelům. Po okupaci se sem ale v květnu 1939 přesunula Hlavní úřadovna říšské státní tajné policie, tzn. gestapo, pro které zde během okupace pracovalo okolo 1 200 osob. Pro členy odboje byl Petschkův palác známý jako tzv. „Pečkárna“. Probíhaly zde smutně proslulé výslechy a mučení. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich tu nechal zřídit stanný soud, který ve většině případů odsouzené posílal na popravu nebo do koncentračních táborů. Budovu nacisté opustili v květnu 1945, v roce 1948 palác získalo Ministerstvo zahraničního obchodu a v současnosti v ní sídlí Ministerstvo průmyslu a obchodu.
Obdobně to dopadlo i se soukromými vilami Petschků. Tři ze čtyř synů Isidora Petschka (Otto, Bedřich a Pavel) si ve vilové čtvrti v pražském Bubenči vybudovali rodinné rezidence. Nejluxusnější z nich byla vila Otto Petschka postavená v letech 1924–30 v neoslohovém pojetí inspirovaném francouzským klasicizujícím barokem dle návrhu Maxe Spielmanna. Stavba byla budována s důrazem na symetrii a stejně jako v případě sídla bankovního domu byla navzdory konzervativnímu vzhledu vybavena nejmodernějšími technickými vymoženostmi a interiéry se honosily exkluzivním zařízením. Celá stavba včetně vybavení a zahrady stála 300 milionů korun. Otto Petschek se nastěhoval do rezidence s manželkou Martou a čtyřmi dětmi v roce 1931 a vila se stala ihned místem významných společenských událostí. V roce 1934 ji navštívil jugoslávský král Alexandr a v roce 1936 rumunský král Carol II. V červnu 1934 Otto Petschek podlehl ve věku 52 let srdeční chorobě a vilu až do svého útěku obývala vdova Marta Petschková s dětmi. Po obsazení Československa rezidenci zabralo velitelství wehrmachtu a do roku 1945 ve vile bydlel generál Rudolf Toussaint, který stál v čele německé armády okupující Prahu. Po osvobození v květnu 1945 v domě několik týdnů pobývala Rudá armáda. Pak ji získalo Ministerstvo národní obrany, od kterého si ji v září 1945 po intervenci prezidenta Edvarda Beneše pronajal americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt. Od roku 1945 zůstává vila rezidencí velvyslanců USA. V rezidenci Friedricha Petschka sídlí velvyslanectví Ruské federace a v rezidenci Paula Petschka velvyslanectví Čínské lidové republiky.
Ačkoli se tyto nemovitosti rodině Petschků nepodařilo před okupací uchránit, zdařilo se jim díky politické prozíravosti zachránit značnou část movitého majetku. V archivu Národní banky se dochovaly seznamy věcí určených k vývozu do Anglie. Administrativa rodiny je sestavovala dvojjazyčně (anglicky a česky), protože vyvážené předměty podléhaly clu. Petschkové vyvezli z vil v Bubenči přinejmenším 127 dodávek věcí. Zajímavé je, že nestěhovali pouze předměty, u nichž by se předpokládala vyšší cena, ale ryze osobní praktické věci nutné pro každodenní život. V seznamech tak najdeme krom obligátního stříbra, gobelínů, broušeného skla a porcelánu namátkou židle, stoly, dětské židle, polštáře, noční stolky, zahradní nábytek, jídelny, lustry, ale i bedny na víno, kuchyňské nádobí, věšáky na ručníky, květináče, knihy, hračky, piano, ledničky a vysavače.
S šířícím se nacismem a s blížící se hrozbou války nabírala ve střední Evropě na důležitosti otázka národnosti. Všichni členové rodiny Petschkovy byli Židé, kteří se již od doby Mosese Petschka hlásili k národnosti německé. Taktéž učinili i při sčítání lidu, které proběhlo v roce 1930. Soukromou korespondenci vedli v němčině a bylo pro ně logické vést i většinu obchodních jednání a korespondence v němčině. Za první republiky to nebylo nic neobvyklého, nicméně toho ale bylo zneužito po válce. Petschkové byli označeni za osoby prosazující germanizaci, takže rodina, která byla zasažena arizací, musela uprchnout do zahraničí a přišla o značnou část svého majetku, pak paradoxně byla označena za germanizátory.
Ve zprávě k výnosu ministerstva vnitra ze dne 9. září 1947 ve věci rodina Petchkova – majetek v ČSR otázka konfiskace, šetření podle dekretu č. 108/1945 Sb. se mimo jiné píše: „Šetřením bylo zjištěno, že společnost do všech svých podniků vesměs po celou dobu prvé republiky dosazovala na vedoucí místa Němce a některé podniky byly vedeny čistě německy, na př. Pražský labský mlýn byl veden jako podnik německý, veškeré knihy, jakož i jednací řeč byly vedeny rovněž německy. Označení firmy, úřednictva bylo vesměs německé a ze zaměstnanců jen nepatrná část byla česká, neboť vedoucí v tomto závodě byli zarytí nacisté, sabotovali český živel v pohraničí.“ A o kus dále tamtéž: „Šetření dokazuje, že Petschkové dosazovali Němce na vedoucí místa, kteří v závodech pracovali v německém duchu, podporovali germanizaci na českém území po celou dobu prvé republiky, taktéž to bylo i u firmy Gellert a spol., kde rovněž se úřadovalo v jazyku německém, vedoucí osobnosti za prvé republiky byly národnosti německé, které dávaly při přijímání zaměstnanců přednost německým před českými. V celém šetření je vidno, že se jedná prokazatelně o německou společnost, která podporovala germanizaci v ČSR.“
Citovaná zpráva je však v příkrém rozporu se svědectvím, které podává o poměru rodiny Petchků k zaměstnancům souborná zpráva ze 4. srpna 1949: „Pokud se týče národnostního složení zaměstnanců bankovního domu, nutno zaznamenati, že převážná jejich část byla židovského původu a že vedle nich byli zaměstnáni Češi a Němci. Z výpovědi dnešních zaměstnanců, jsoucích ve službách bankovního domu déle než 20 let, bylo nám potvrzeno, že židovská část zaměstnanců hlásila se většinou k národnosti židovské nebo české. Se zaměstnanci německého původu, jako elementem státně nespolehlivým, rozvázala firma v září 1938 služební poměr. [...] Rovněž dle výpovědi zbylých zaměstnanců byl poměr společníků fy. Petschek a spol. k jejich zaměstnancům jak v ohledu sociálním, tak i v ohledu národnostním, korektní a spravedlivý. Co se týče sociálního poměru svědčí o tom, že již v roce 1932 uzavřela firma Petschek a spol. s Všeobecným pensijním ústavem smlouvu o připojištění svých zaměstnanců. Mimo to v době politického zvratu a v důsledku politických událostí, nastavších obsazením našeho území Němci, dala jmenovaná firma vyplatiti každému zaměstnanci v poměru jeho služební doby částku ve výši 1 ½ až 2-ročních jejich služebních požitků.“
Pravdivost druhé uvedené zprávy (ze srpna 1949) podporují i dochované záznamy o každoročních nákupech vánočních dárků pro osobní personál rodiny Petschkovy. Z nich vyplývá dle jmen, že lidé pracující přímo pro rodinu byli povětšinou českého původu a že členové rodiny k nim měli relativně osobní vztah, neboť jsou uváděni často osobními jmény (např. Albinka, Růžena, Frieda), a i částky vynaložené na dárky jsou v součtu značné. Navíc Petschkové přispívali na dárky k vánocům i jejich dětem.
Kromě těchto neformálních důkazů o kladném vztahu Petschků k Čechům a k první republice existují i důkazy oficiální. Petschkové měli zakoupeny státní obligace a společníci věnovali z firemních prostředků v roce 1938 pro fond obrany státu 2 000 000,-- Kč. O vážnosti, které se těšila rodina Petchkova u nejvyšších představitelů prvorepublikového Československa, svědčí mimo jiné návštěva prezidenta T. G. Masaryka v bankovním paláci firmy Petschek v březnu 1927.
Dalším dokladem politické nezaujatosti Petschků je rozdělování sponzorských darů mezi židovské, německé i české instituce. Humánní a kulturní založení rodiny Petchkovy bylo všeobecně známo. Finančně přispívali na charitu, vědu, kulturu a školství. Zásadně se však vždy jednalo o nepolitické organizace. Pro ilustraci toho, o jak široký záběr a jak vysoké sumy se jednalo, zde namátkou uveďme jen několik z jejich mecenášských počinů: V roce 1924 darovali 30 000,-- Kč Umělecko-průmyslovému museu obchodní a živnostenské komory, ve stejném roce Československé státní obrazárně - Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze 50 000,-- jako příspěvek na zakoupení repliky Madony krumlovské a o dva roky později dokonce 100 000,-- Kč státní obrazárně na obrazy starých mistrů. Z hlediska jejich výše diskutovaného „proněmeckého cítění“ je příznačné, že v roce 1933 poslali 5 000,-- knihovně Národního Musea na nákup pozůstalosti básníka Jana Nerudy. O jejich angažovanosti v této oblasti svědčí, že ještě první březnový týden roku 1938, tedy velmi krátce před tím, než se vystěhovali z Československa a než bylo zabráno pohraničí, členové rodiny Petschků osobně zahájili v Praze soubornou výstavu uměleckých předmětů z oboru keramiky, porcelánu, textilu a nábytku, ale i obrazů od Josefa Mánesa zakoupených v letech 1920-1937 pro musejní sbírky z věnování jejich bankovního domu.
Petschkové podporovali buď jednorázově nebo menšími obnosy pravidelně každý rok Nordböhmische Gewerbemuseum v Liberci, Uměleckou besedu v Praze, Uměleckou besedu slovenskou v Bratislavě, Kunstverein für Böhmen, Gesellschaft patriot Kunstfreunde in Böhmen, Deutscher Juristentag, Českou dětskou nemocnici, Turnverein Jahn v Ústí nad Labem, Kuratorium d. deutschen Akademie für Musik und d. tell. Kunst, Deutscher Prager Frauen-Erwerb. Verein, Cardiologische Gesellsachat v Praze, Hradschiner Blindeninstitut či Rektorat der Deutschen Universität v Praze.
Dobročinná aktivita nesměřovala pouze do oblasti umění a vědy, ale rovněž na podporu chudých. Mezi lety 1930–1938, tzn. v období velké hospodářské krize, nechával bankovní dům Petschek a spol. každoročně do Prahy a do Ústí nad Labem zasílat pro nezaměstnané uhlí. A opět se jednalo o podporu velkorysou. V roce 1931 jen do Prahy směřovalo třicet vagonů uhlí pro chudé a pak ještě „menší“ dodávka jednoho vagonu uhlí ve prospěch chudých židovských rodin z Královských Vinohrad. Tyto velké či větší dary dával většinou jako celek bankovní dům. K nim je však nutno připočíst ještě finanční dary, které dávali členové rodiny jako jednotlivci. Posílali obvykle obnosy okolo 500,-- Kč. Tyto peníze směřovali chudým židovským rodinám, nemajetným studentům a žákům, vdovám, malým židovským spolkům a školám - místně většinou z Ústí nad Labem, Mostu, Prahy a Podkarpatské Rusi.
Společníci firmy se byli z rasových a politických důvodů nuceni usnést letech 1938/39 na likvidaci firmy. Po obsazení republiky Němci byl majetek firmy Petschek a spol., majetek celého jejích koncernu i majetek všech členů rodiny Petschkovy zajištěn německými úřady a později gestapem se zpětnou platností od 16. 3. 1939 zabaven a výměrem téhož úřadu z 9. 5. 1942 prohlášen za propadlý ve prospěch Německé říše.
Marta Petschková (vdova po Ottu Petschkovi) se vystěhovala i se všemi čtyřmi dětmi 15. března 1939 do Anglie. Berta Petschková (vdova po Juliu Petschkovi) se vystěhovala tentýž den s nimi. Později celá rodina přesídlila na území Spojených států amerických a na území bývalého Československa se nechala zastupovat již jen advokáty.
Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.