Publikováno 5. září 2016
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se i na tehdejší Německé Karlově univerzitě (NKU) začal rozvíjet obor tzv. rasové hygieny (Rassenhygiene). Tato disciplína byla v Německu všestranně podporována už od nástupu nacistů k moci, za progresivní vědní směr však platila už přinejmenším od 20. let minulého století. Rasová hygiena vycházela z eugeniky, dalo by se říci, že to byla její německá verze, avšak přesto se od ní v některých aspektech lišila. Hlavní rozdíl od klasické eugeniky, která se pěstovala i v meziválečném Československu, tvořil důraz na rasovou substanci národa, jak už ostatně vyplývá ze samotného názvu oboru. Nástroje se však od klasické eugeniky nelišily, ať už se jednalo o podporu porodnosti zdravých rodin, sterilizaci dědičně nemocných jedinců apod.
Rasová hygiena se na říšských univerzitách vyučovala především na lékařských fakultách a jinak tomu nebylo ani v Praze. Rasově hygienické přednášky byly totiž povinnou součástí studia medicíny. Po jistém provizoriu v akademickém roce 1938/1939, byl od roku 1940 „garantem“ oboru na NKU Karl Ludwig Pesch (1889–1941), jenž stál v čele Hygienického ústavu. Už na konci roku 1939 byl na pražskou NKU povolán rakouský lékař Karl Thums, který se stal doslova zosobněním rasové hygieny na území Protektorátu. Do Prahy nastoupil k 1. lednu 1940 jako vyučující biologie dědičnosti a rasové hygieny. Když Pesch v květnu 1941 zemřel, zůstal Thums jediným profesorem tohoto oboru na univerzitě. Jeho úkolem bylo vybudovat na zdejší lékařské fakultě vzorové pracoviště rasové hygieny, jež bylo pod názvem Ústav pro rodovou a rasovou hygienu (Institut für Erb- und Rassenhygiene) otevřeno dne 1. dubna 1940. Působil zde nejprve jako mimořádný a od roku 1942 řádný profesor rasové hygieny.
Thums se narodil 5. dubna 1904 ve Vídni a v roce 1927 ukončil studium medicíny. Již tou dobou se zajímal o nauku o dědičnosti (genetiku) a eugeniku. Následně pracoval po krátkou dobu na jedné z vídeňských klinik. V mezidobí pokračoval v postgraduálním studiu filosofie a rasové nauky. Thums měl už od mládí velmi blízko k pangermánské ideologii a rasismu, což vyústilo k jeho vstupu do rakouské odnože NSDAP a SA v roce 1931. Koncem roku 1933 odešel do Německa, kde nastoupil na Ústav císaře Viléma pro genealogii a demografii. Zde pracoval pod vedením psychiatra Ernsta Rüdina, který ho podle Šimůnka v roce 1939 doporučil do Prahy. Thums byl účasten obsazování Sudet v roce 1938 – k sudetoněmectví byl údajně rodově spřízněn. V roce 1939 se habilitoval v oboru genetické patologie a rasové hygieny a následujícího roku nastoupil na NKU. V prvním roce setrval Thums se svým rodícím se pracovištěm v sídle Peschova Hygienického ústavu LF. Thumsův Ústav pro rodovou a rasovou hygienu následně převzal budovu dosavadního Purkyňova ústavu na Albertově 4 v Praze 2. Institut však nezabral celou budovu, nýbrž se o ní dělil s Farmakologickým ústavem.
Budova na Albertově poskytla Thumsovu rasově hygienickému institutu prostorově výhodné útočiště – k dispozici byly například laboratoře, vyšetřovací místnost, posluchárny (větší z nich měla kapacitu 300 míst), fotografická komora a knihovna. Ústav plnil nejen funkci vzdělávací a vědeckou, nýbrž i praktickou spočívající v přímé implementaci principů rasové hygieny. Na tyto úkoly nebyl Thums samozřejmě sám. Ústav zaměstnával zhruba 10 pracovníků: tři asistenty, vědeckou pomocnou sílu, sekretářku a technické pracovníky. Jeho nejbližším spolupracovníkem byl osef Wokatsch (1911–?) z Ústí nad Labem, který absolvoval praxi u Pesche v oborech sérologie a hygieny. V roce 1942 byl však povolán na frontu. Dalším asistentem byl lékař z jihlavské nemocnice dr. Eugen Peters (1918–?). Zřejmě z důvodu možného odvelení mužských asistentů na frontu přijímal Thums do svého týmu především ženy. Byly to např. Gertraud Vanino (1917–?), náhradnice za Wokatsche Herta Stormová (1911–?), Theresia Hieblová nebo Elisabeth Schneiderová (1917–?).
Thums zajišťoval výuku rasově hygienických předmětů, přičemž některá cvičení vedli jeho asistenti. Na samotné lékařské fakultě se etabloval samostatný studijní obor zaměřený na rasovou hygienu a genetickou patologii. Některé kursy vyučoval Thums ve spolupráci s Brunem K. Schultzem, šéfem Ústavu pro rasovou biologii na přírodovědecké fakultě. Tito dva společně s Karlem V. Müllerem zajišťovali rasově a eugenicky orientované přednášky pro studenty právnické fakulty. Institut dále zajišťoval odbornou přípravu budoucích „genetických lékařů“ (Erbärtze) a vedení disertačních prací.
Vědecká činnost ústavu se zaměřila na výzkum česko-německých smíšených manželství, na což byl získán grant od od Německé výzkumné společnosti (Deutsche Forschungsgemeinschaft, DFG). Jiný projekt, podporovaný DFG a zároveň Nadací Reinharda Heydricha, byl řešen ve spolupráci s K. V. Müllerem a soustředil se na probádání „německých rodových linií“ v české populaci. Kromě toho uskutečňovalo Thumsovo pracoviště výzkum i v dalších oblastech jako neurologická genetická patologie, zkoumání vzácných dědičných poruch a chorob za účelem zpracování patologické sbírky, zkoumání dvojčat a řešení populačních problémů v českých zemích.
Thums spolu se svým institutem poskytoval i vysloveně „praktické služby“ v oblasti rasové hygieny. Jednalo se zejména o „předmanželské poradenství“ (Eheberatung), a to v souvislosti se zahájením regulace smíšených (především česko-německých) sňatků. Sledována byla přitom hlediska zdravotní, genetická (rasově hygienická) a rasová. Za tímto účelem byla dne 1. dubna 1941 otevřena Poradna pro rodovou a rasovou péči (Beratungsstelle für Erb- und Rassenpflege), která byla prostorově a personálně součástí institutu na Albertově, formálně však spadala pod Německý zdravotní úřad (Deutsches Gesundheitsamt) v Praze jakožto jeho II. oddělení. Zdravotní a rasově hygienické posudky na snoubence vyhotovovaly i jiné německé zdravotní úřady v Protektorátu, ale jen ten pražský byl vybaven tímto specializovaným pracovištěm, které bez problémů sneslo srovnání se svými říšskými vzory. Thums v tomto případě vystupoval v roli úředního lékaře (Amtsarzt) a na jeho posouzení vedle dalších dokladů záleželo, zda mohl být sňatek uzavřen, či nikoliv.
Přibližně ve stejné době byl Thumsem zahájen projekt „genetické evidence“ (erbbiologische Bestandsaufnahme) německého obyvatelstva v Protektorátu. Takovou evidenci prováděly zdravotní úřady v Říši už po delší dobu, a to na základě nařízení říšského ministra vnitra z roku 1936. Cílem bylo centrálně evidovat výskyt dědičných chorob v jednotlivých částech Německa. Po roce 1938 se projekt rozšířil i do Německem anektovaných či okupovaných zemí Evropy. Nutno však dodat, že zahrnoval téměř výhradně obyvatelstvo etnicky německé, neboť principy rasové hygieny jakožto „nacionálně socialistická vymoženost“ být uplatněny především na Němcích. Thums vybudoval při svém institutu Středisko pro genetickou kartotéku německého obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava (Zentralstelle für die Erbkartei der deutschen Bevölkerung im Protektorate Böhmen und Mähren). Středisko vešlo ve styk s nemocnicemi, ozdravovnami, léčebnami a zdravotními úřady v celém Protektorátu. Do kartotéky se zaznamenávaly i údaje o česko-německých smíšených manželstvích, což sloužilo zřejmě jako podklad pro jejich další výzkum. Jednotlivé národnostně smíšené rodiny byly evidovány na zvláštních formulářích (Fragebogen für gemischtvölkische Ehen), přičemž se rozlišovaly tři typy dotazníků: pro manžela, manželku a jejich děti. Dotazníky byly dále opatřeny fotografiemi hlavy zpředu, z profilu a zešikma. Vyplňovala se sem mimo jiné i rasová příslušnost. Ještě v posledních letech války se připravovalo rozšíření „genetické kartotéky“ i na české obyvatelstvo, čímž byl zřejmě sledován germanizační záměr.
Thums vystupoval také v roli soudního znalce v případech určování otcovství a zvláště pak tehdy, pokud vyvstalo podezření, že biologickým otcem dítěte byl Žid. Na základě antropologického (rasového) vyšetření bylo určováno, zda mělo dítě, popř. i dospělá osoba, „židovské“ příznaky, či nikoliv. Pakliže nebyl židovský původ tímto způsobem „prokázán“, Thums použil následující formulaci: „nevymyká se variaci znaků středoevropského obyvatelstva a nevykazuje žádné znaky pro židovský národ charakteristickou předoasijsko-orientální rasovou směs.“ Soudy se relativně hojně obracely na Thumsův ústav s žádostmi o vyhotovení odborného stanoviska. Dotčení jedinci byli často se svými rodinami přizváni do sídla ústavu na Albertově. Vyšetření bylo velmi detailní a mělo trvat až tři nebo čtyři hodiny. Probandi byli vyfotografováni – byli přitom pořízeny i snímky jejich nozder, uší a týlu. Dále jim byly sejmuty otisky dlaně a prstů a z pokrývky hlavy odejmuty vzorky vlasů. Součástí vyšetření byl i odběr krve a vyhotovení kresby struktury oční duhovky. Celkem se zjišťovalo více než 100 antropologických ukazatelů. Thums se držel Verschuerovy metody pro určování otcovství. Thumsův posudek, pakliže jím byl „prokázán“ židovský původ, mohl mít na dotyčného probanda fatální důsledky. To však nebyla jediná příležitost, kdy Thums hrál nějakou roli při soudních jednáních. Vystupoval totiž i jako přísedící u tzv. „vrchního genetického soudu“ (Erbgesundheitsobergericht) v Litoměřicích, jenž rozhodoval o sterilizacích dědičně nemocných lidí a byl nadřízený „genetickým soudům“ nižší instance.
Thums vyvíjel čilé aktivity i mimo svůj ústav a zastával celou řadu funkcí ve vědecké, akademické i politické sféře. Byl například v čele pražské pobočky Německé společnosti pro rasovou hygienu, pověřencem pro rasovou politiku u krajského vedení NSDAP v Praze a působil také v Sudetech jako „odborník pro rasové otázky“. Na podzim 1942 se spolupodílel na založení Komise pro rasový a rodový výzkum při Sudetoněmeckém ústavu pro zemský a národnostní výzkum v Liberci. Byl také zvolen za člena Německé akademie věd v Praze. Aktivně se věnoval i přednáškové činnosti pro užší i širší publikum. Na přednáškách referoval například o rasových problémech v českých zemích nebo obecně o rasové hygieně. Některá jeho vystoupení však budila nevoli okupačních orgánů: K. H. Frank se například ohradil proti jedné jeho přednášce na Říšské škole Německé pracovní fronty v Poděbradech, která se týkala otázek germanizace Čechů. Thumsovi tedy vzkázal, aby se napříště podobným citlivým tématům na veřejných vystoupeních vyhýbal. Obával se zřejmě, že tak budou vyzrazeny nacistické plány na poněmčení českých zemí. Thums se angažoval i v akademické politice na NKU. Měl dobré vztahy s „šedou eminencí“ univerzity Hansem J. Beyerem a externě spolupracoval s Nadací Reinharda Heydricha. Beyer mu dopomohl k funkci vedoucího místní skupiny Nácionálně-socialistického svazu docentů.
Když byl do Prahy na podzim 1944 převelen mladý a ambiciózní „rasový expert“ Lothar Stengel-von Rutkowski, hrozilo Thumsovi, že opustí NKU. Rutkowski totiž zamýšlel převzít jeho ústav a přetransformovat jej podle svých představ. Pikantní na tom je, že sám Rutkowski se ubytoval v Thumsově bytě a zřejmě se spolu přátelili. K realizaci plánů mladého německého lékaře a antropologa nicméně nedošlo. Přesto se oba za asistence Rudolfa Hippia z Ústavu pro sociální a národnostní psychologii pokoušeli na konci března 1945, přeformulovat nacistickou rasovou doktrínu tak, aby neznemožňovala spolupráci s negermánskými národy Evropy. K realizaci „měkčí“ formy rasové politiky však kvůli brzkému pádu Třetí říše už nedošlo.
Během pražského povstání byly obsazeny prostory jeho ústavu. Sám Thums byl na dva měsíce uvěznen pro spolupráci s SD, ale jelikož se přihlásil jako rakouský občan k repatriační komisi rakouského velvyslanectví, mohl se nakonec vrátit do své původní vlasti. Český biolog a první poválečný rektor Univerzity Karlovy Bělehrádek podal v červnu 1945 stížnost proti Thumsovi kvůli údajným vážným škodám na majetku univerzity. Až do své smrti pracoval Thums jako lékař v nemocnici v St. Pöltenu, ale svých rasově-hygienických ideálů se nikdy nevzdal a dokonce i publikoval. Československé úřady se přitom snažily vyšetřovat jeho možný podíl na nacistických zločinech.
Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.