Publikováno 6. září 2016
Dr. Václav Brtník byl literární historik, básník, recenzent a editor, dlouholetý člen a jednatel Společnosti Jaroslava Vrchlického a nakonec i správcem Knihovny a Muzea Jaroslava Vrchlického. Narodil se 3. dubna 1895 v pražském Karlíně a v Praze i 14. února 1955 zemřel.
Narodil se 3. dubna 1895 na pražském předměstí v Karlíně do rodiny úředníka místní občanské záložny Antonína Brtníka a jeho ženy Karolíny (Karly, roz. Mulačové). Pokřtěn byl 15. dubna 1895 jako Václav Jan Antonín. Křestní jméno dostal po svém dědu z otcovy strany, který byl ze starého selského rodu v Blevicích, kde určitou dobu provozoval také pohostinství. Václavovou sestrou byla pozdější prozaička, dramatička, fejetonistka, překladatelka a rozhlasová pracovnice Anna Marie Brtníková-Petříková (1. prosince 1896 ‒ 24. října 1980).
Po absolvování základní školní docházky studoval Václav Brtník na pražských středních školách – Druhém c. k. Vyšším gymnáziu českém v Truhlářské ulici a od roku 1905 na C. k. českém reálném a vyšším gymnázium v Křemencově ulici (tzv. Křemencárně), kde odmaturoval v roce 1913. Následovalo studium slavistiky na české Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze, kde byl dne 26. listopadu 1917 promován na doktora filozofie po složení rigorózních zkoušek - hlavní z filologie klasické a dějin starověkých (13. července 1916) a vedlejší z filozofie (10. listopadu 1917) společně s obhájením disertační práce na téma „O české trilogii“ Jaroslava Vrchlického.
Po ukončení vysokoškolských studií byl v důsledku válečných událostí odveden armádou a sloužil v Salzburgu, avšak ještě v roce 1917 byl superarbitrován a propuštěn z řad rakousko-uherské branné moci. Ve školním roce 1917/1918 působil v Praze jako středoškolský profesor a po vzniku Československa (ČSR) se stal zaměstnancem Veřejné a univerzitní knihovny (od poloviny třicátých let nesla název Národní a univerzitní knihovna) sídlící v pražském Klementinu, kde pracoval až do svého penzionování v roce 1950.
Celoživotní vášní a profesionálním badatelským zájmem Václava Brtníka již od dob jeho studií byla osoba a dílo českého spisovatele, básníka, dramatika a překladatele Jaroslava Vrchlického (1853‒1912). Zásluhou Brtníkova přítele, dlouholetého ředitele Veřejné a univerzitní knihovny – básníka a epigona Vrchlického – dr. Jaromíra Boreckého (1869‒1951), byla do knihovny na přelomu let 1922‒1923 deponována Českou akademií věd a umění v šedesáti pěti bednách knihovna Jaroslava Vrchlického, obsahující po prvním soupisu na 7. 693 svazků, jež se záhy stala součástí Muzea Jaroslava Vrchlického, které odevzdala knihovně k „dočasnému opatrování“ Společnost Jaroslava Vrchlického.
Museum Jaroslava Vrchlického bude instalováno v podobě interiéru básníkovy pracovny a bude spojeno s knihovnou básníkovou, kterou odevzdala Česká akademie věd a umění Veřejné a universitní knihovně v Praze […] Zvlášť k tomu zvolená komise, v níž vedle členů Společnosti Jaroslava Vrchlického zasedati bude ředitel Veřejné a univerzitní knihovny, postará se o to, aby vzhled interiéru odpovídal co možná vzhledu básníkovy pracovny, jak byla uspořádána na sklonku jeho života v jeho posledním příbytku pražském […] Správa muzea Jaroslava Vrchlického bude svěřena definitivnímu úředníku Veřejné a univerzitní knihovny v Praze, podle možnosti vždy činnému členu Společnosti Jaroslava Vrchlického, a to témuž, jemuž bude zároveň svěřen dozor a provoz knihovny básníkovy...
Muzeum Jaroslava Vrchlického bylo veřejnosti zpřístupněno 5. dubna 1923. Správcem knihovny a kustodem muzea se stal Václav Brtník. Došlo tím ke vzniku zřejmě jednoho z prvních literárních muzeí v Československu, které bylo hojně navštěvováno odbornou i laickou veřejností. K desátému výročí vzniku ČSR byla do Klementina zásluhou Jaromíra Boreckého převzata od Zdeňky Čechové také pozůstalost jejího bratra, slavného českého básníka, prozaika a novináře Svatopluka Čecha (1846‒1908). Po přestavbě Klementina v letech 1927‒1929 byla nově instalovaná muzea obou českých velikánů slavnostně otevřena veřejnosti na podzim 1929 v prostorách někdejšího arcibiskupského semináře. Kromě soukromých knihoven obou autorů obsahovala muzea také rukopisy, soukromý mobiliář a výtvarná díla. Muzeum Jaroslava Vrchlického setrvalo pod vedením Václava Brtníka v prostorách Klementina až do počátku roku 1941.
Ve 20. a 30. letech 20. století se Brtník aktivně věnoval zejména svojí práci v Klementinu (např. inventarizoval Knihovnu Jaroslava Vrchlického), ve Společnosti Jaroslava Vrchlického (např. práce na sborníku, po nějaký čas byl také jejím jednatelem) a také publikoval své básně, články, odborné stati či recenze. Od 13. února do 6. března 1938 byla u příležitosti 85. narozenin Jaroslava Vrchlického uspořádána Národní a univerzitní knihovnou a společností Jaroslava Vrchlického výstava o jeho životě a díle. Z podnětu a za výrazného přispění Václava Brtníka, který se podílel také na literární přednáškové činnosti s expozicí spojené, bylo do Zrcadlové síně Klementina instalováno na dva tisíce exponátů a za tři týdny trvání ji navštívilo na 9000 osob, přičemž se jí dostalo také uznání v českém i zahraničním tisku.
Z důvodu nové politické situace za Protektorátu Čechy a Morava, omezení možnosti českých badatelů a čtenářů navštěvovat Národní a univerzitní knihovnu (od srpna 1941 přejmenovanou na Zemskou a univerzitní knihovnu), opadnutí zájmu veřejnosti o Vrchlického muzeum a dalších překážek (např. „nedostatek prostor“) […] bylo po dohodě majetnic [České akademie věd a umění a Společnosti Jaroslava Vrchlického] s ředitelem Národní a univ.[erzitní] knihovny Dr. Jindřichem Hrozným vystěhováno [Muzeum Jaroslava Vrchlického] 12. března 1941 z budovy Klementina a umístěno zatím v sále Kolleje Arnošta z Pardubic (v Praze II., Voršilská ulice). Novou (již třetí) installaci provedl opět posavadní správce knihovny a musejních sbírek, pisatel těchto řádek [Václav Brtník]. Národní a universitní knihovna nemohla dále poskytnouti muzeu místnosti, jichž potřebovala pro vlastní účely, ani umožniti stálou přístupnost musea. Ku přestěhování musea dalo plný souhlas i ministerstvo školství a národní osvěty […] Knižních i rukopisných materiálií musea lze zatím užívati v odborné čítárně Národní a univerzitní knihovny... Kromě faktického zastavení činnosti muzea došlo v důsledku nové společenské a kulturní situace dané okupací, úbytkem členstva, ztráty příjmů ze státních subvencí a I. a II. výjimečným stavem, také k utlumení činnosti Společnosti Jaroslava Vrchlického.
Nacistická okupace znamenala kromě obrovských ztrát pro československé knihovnictví také osobní tragédii pro Václava Brtníka, která ho provázela i v poválečném období, kdy byl prošetřován pro svoje někdejší členství v aktivistické kolaborantské organizaci Česká liga proti bolševismu (ČLPB)2 na základě podezření ze spáchání trestného činu dle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret).
Dne 27. března 1944 napsal Václav Brtník, knihovní rada, na přihlášku ČLPB krátké prohlášení (povinný údaj) deklarující jeho „protibolševické přesvědčení“, které vyšlo ve zkrácené a pozměněné podobě také v protektorátním tisku: "Pocházím po otci ze starého českého selského rodu, jenž po řadu staletí pevně držel rodný grunt. Jako knihovník, literární kritik i spisovatel jsem ve stálém důvěrném styku s českou knihou. Miluji horoucně svou vlast a ctím hluboce českou kulturu, proto jsem rozhodně proti všemu, co ji porušuje a ohrožuje. Seznámil jsem se důkladně se židovko-bolševickou ideologií i praksí a vidím ve světovém židovství a bolševictví nejzávažnějšího nepřítele našeho národa. Proto, ač se politikou nezabývám, přihlásil jsem se už před lety slovem mluveným i tištěným jako řádný voják v šik bojovníků proti nim a pevně v něm setrvávám i nadále."" Přihláška vyvolala mezi zaměstnanci Klementina „rozruch a pohoršení“. Po válce došlo k Brtníkově vyloučení ze Spolku českých spisovatelů – beletristů Máj, což bylo veřejně vyhlášeno ve sdělovacích prostředcích a dlouholetému zaměstnanci knihovny bylo nařízeno prozatím nedocházet do zaměstnání.
Václav Brtník podal ke svému případu svědectví, ve kterém popsal bližší okolnosti vstupu do ČLPB. Obhajoval se tím, že to byla nevojenská a fakticky bezvýznamná organizace, do níž vstoupil na nátlak okupačních úřadů, jako mnohé jiné osobnosti tehdejšího veřejného života. Také tím údajně zabránil nutnosti vstupu celého Spolku Máje „Byl jsem však jeden z prvních, kdo se ve výboru „Máje“ postavil důrazně proti tomu, aby se přihlásil celý spolek do Ligy, když se tato otázka objevila. „Máj“ se pak členem Ligy nestal. Prohlašuji důrazně: nikdy jsem Lize nezaplatil ani haléře členského příspěvku, nikdy jsem se neuvolil k žádné agitační přednášce, nikdy jsem v její prospěch a v její zájem neotiskl ani řádky […] Mám tedy co do příslušnosti k Lize čisté svědomí: vnucené členství nebylo nic než záznam na papíře. Co bylo otištěno, nebylo určeno pro tisk, a nebylo by nikdy napsáno, kdybych byl věděl, že bude mých slov neúplnou a nepřesnou citací zneužito. Dobrovolně se zúčastnil také řízení před „očistnými“ komisemi Máje a smíchovské organizace Sokola, kde měl trvalé bydliště. Argumenty jeho obhajoby byly uznány - Spolek Máj ho znovu přijal za svého člena a mohl se také vrátit jako do svého zaměstnání. Závodní rada Národní a univerzitní knihovny však doporučila Ministerstvu školství a osvěty dočasné zastavení jeho služebního postupu a přes zmíněnou apologetiku postoupila případ Ústřednímu národnímu výboru hlavního města Prahy (ÚNV hl. m. Prahy), jehož vyšetřovací komise nakonec rozhodla 6. února 1947 o zastavení trestního řízení. Celý případ byl znovu prozkoumán po únorových událostech roku 1948 na základě zák. č. 34/1948 Sb., o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti. Také revizní komise bezpečnostního referátu ÚNV hl. m. Prahy trestní řízení 17. června 1948 zastavila. V roce 1950 byl Václav Brtník penzionován a dne 14. února 1955 zemřel po dlouhé nemoci.
Kromě knihovnické, muzejní a spolkové praxe byl Václav Brtník aktivní také na poli bibliografickém a literárním – psal poezii, recenze, pořádal edice a zabýval se literárněhistorickou činností. Jeho pseudonymy a šifry byly: Fin-fin, Tram; Bk, btk, -btk-, Btk., drb. a vb.
Literárněhistorickou činnost V.[áclava] B.[rtníka] charakterizuje pozitivistické zaujetí pro biografický a bibliografický detail, smysl pro vývojový zřetel projevující se chronologickým průzkumem látky, silný zájem o afinitu života a díla. B.[rtník] byl tradicionalista, který preferoval písemnictví viditelně spjaté s národními osudy, potřebami a literárními tradicemi. Jeho hlavní badatelský zájem, spojený s patosem obhajoby, se soustřeďoval na dílo J.[aroslava] Vrchlického. Jinak se s oblibou a rovněž obhajobně, zabýval zejména autory píšícími ve stylu škol, které předcházely moderně 90. let, a velké úsilí věnoval snaze odkrýt osobitou notu u tzv. epigonů (zejména u tzv. epigonů Vrchlického).
Vyústěním literárněhistorických aktivit Václava Brtníka bylo vydání několika informativních přehledů o vývoji české literatury od lumírovců po současnost (např. Jaroslav Vrchlický, Česká literatura za války a po válce, Masaryk a krásné písemnictví), které sloužily autorovi také pro jeho recenzentskou praxi zejména v beletristickém a literárním týdeníku Zvon v letech 1915 až 1941 a časopisu Venkov (od r. 1917). V letech 1926‒1928 spolupracoval na redigování časopisu Literární rozhledy.
K Brtníkově editorské praxi můžeme řadit vydání Thámových Básní v řeči vázané (1916), dále, Dopisy Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou (1917), Sebrané spisy Jana Liera (1920), Jindřich Šimon Baar: Sebrané spisy beletristické (1923), Bohumil Brodský a jeho literární dílo (1927), Bedřich Frída: Mladá léta Jaroslava Vrchlického (1931), Dopisy Jaroslav Vrchlického s P. Janem Blokšou, Jindřich Šimon Baar: Paní komisařka: chodský obrázek z doby předbřeznové (1938) či společně s Jaromírem Boreckým a Bohuslavem Knoeslem Soubor literárních prací a studií vztahujících se k dílu a osobě Jaroslava Vrchlického (1942).
Literárněhistorické dílo Václava Brtníka bylo od jeho studentských let neodmyslitelně spjato s jeho tvorbou básnickou. „Ovlivněn ve faktuře hlavně Nerudovými „Prostými motivy“ a v motivice poezií Vrchlického vypracoval si B.[rtník] záhy jistý stereotyp milostné a přírodní lyriky, užívající rytmicky i stroficky pravidelného útvaru; písňovostí a popěvkovitostí svých veršů přemáhal autor hoře a tíseň a dospíval k životnímu jasu a smíru.“ Z jeho knižně vydaných básnických sbírek je možné zmínit Písecké písničky (1914), Za padlým kamarádem: Památce L. Ludvíka (1914), Noci (1915), Křemenem o křemen (1922), Pod hostinným přístřeším (1930), V červáncích: Kniha lásky (1931), Stovka: epigramy politické, literární a jiné (1932), V tříšti světel (1932), In memoriam (1933), V májové besídce (1933), Zde mohlo bydlet štěstí…: Kniha melancholická (1933), Včera i dnes (1933), Cestou z hor (1934). Napsal také divadelní, resp. loutkovou hru Jirka, kocour Felix a Kašpárek, kterou věnoval svému synovi Jiřímu.
Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.