Vydali jsme souhrnný sborník o původních vlastnících knih

Autor: Nina Seyčková

Sborník s názvem Osudy psané knihami - Původní vlastníci knih uložených v rezervních fondech NK ČR obsahuje zpracované medailonky původních vlastníků. Oproti průběžně publikovaným medailonkům zde na webových stránkách obsahuje sborník i obsáhlý poznámkový aparát. Sborník uspořádala Marcela Strouhalová, historik projektu, a optařila jej uvodním slovem.

Pruská státní knihovna (Preußische Staatsbibliothek)

Autor: Mirjam Kristensen

Největší knihovna v Německu, Královská knihovna, která se nacházela v budově na Unter den Linden, byla přejmenován během Výmarské republiky na Pruskou zemskou knihovnu. Když nacisté přišli k moci, zaměstnanci knihovny byli nahrazeni a byli najati lidé, kteří byli věrni nové radě a členům národně-socialistické německé dělnické strany (NSDA). Pod vedením Huga Andree Krüsse, který byl ředitelem knihovny od roku 1925, se stala pruská Státní knihovna národní vědeckou knihovnou. To bylo v rozporu s německou knihovnou [Deutsche Bücherei] v Lipsku, která od roku 1931 měla roli národní knihovny a ročně publikovala německou národní bibliografii. V roce 1935 došlo k bodu, kdy říšský ministr pro vzdělávání jmenoval hlavní úkoly obou knihoven. Od té doby pruská Státní knihovna měla jako svůj hlavní úkol, katalogizaci všech publikací v jiných než německých jazycích, tento úkol ředitel Krüss nevnímal jako hodný postavení knihovny.

Veřejná knihovna barona Carla von Rothschild ve Frankfurtu

Autor: Mirjam Kristensen

Carl Mayer von Rothschild (1788-1855) was born to a German-Jewish banking family and had four sons who travelled in Europe and ran the family’s banking activities. This prosperous family had several properties in Frankfurt, and in 1888 they opened a public library according to the model used by public libraries in England where anyone could borrow books for free. It was Carl von Rothschild’s grandchild, Hannah Louise von Rothschild, who ran the library.

Norská velká zednářská lóže

Autor: Mirjam Kristensen

Dne 8. dubna 1940 se konalo poslední setkání norského řádu zednářů v Stamhuset v Oslu před tím, než byla budova zabavena německými okupanty v Norsku. Němečtí vojáci byli v Stamhuset ubytováni na krátkou dobu. Když byli později vojáci rozmístěni jinde, norští svobodní zednáři udrželi správu své vlastní budovy, dokud byl Vidkun Quisling jmenován premiérem dne 1. února 1942 a zadal tento dům říšskému komisaři Terbovenovi. Během tohoto období byla celá řada rituálních předmětů, knih, uměleckých děl a dalších artefaktů odebrána z domu a ukradena.

RFSS SD-Hauptamt Bücherei der verbotenen Bücher [RFSS SD hlavní kancelář knihovny zakázaných knih]

Autor: Mirjam Kristensen

Od okamžiku, kdy se nacisté dostali v roce 1933 v Německu k moci, byly knihy páleny a zabavovány. Pálení knih bylo symbolické; jejich zabavování bylo provedeno ke studiu politických nepřátel nacistů; Gegnerforschung. Heinrich Himmler, hlava SD (Sicherheitsdienst), a Alfred Rosenberg, Hitlerovi hlavní ideologové, se postarali o to, že o knihy, které patřily nepřátelům, bylo v průběhu válečných let postaráno. Oba, Himmler a Rosenberg, byli zodpovědní za vytváření velkých vědeckých knihoven v Berlíně a Frankfurtu, které později byly přesunuty a skončily v dnešním Polsku a České republice.

Offenbach Archival Depot

Autor: Mirjam Kristensen

Když americká armáda obsadila v září 1944 jako jeden ze spojenců Německo, byl vytvořen samostatný program pro navrácení kulturních cenností jejich původním majitelům. Program se nazýval Památky, umění a archivy (Monuments, Fine Arts and Archives Section - MFAA) a bylo založeno několik takzvaných sběrných míst na různých místech v Německu, které měly přijímat a zpracovávat umění, náboženské předměty, archivy, dokumenty, knihy a jiné artefakty kulturní hodnoty, kterých se nacisté zmocnili a které ukradli různým osobám, organizacím a komunitám. Do roku 1946 vznikly čtyři centrální sklady pro zpracování cenností v Mnichově, Wiesbadenu, Marburgu a Offenbachu. Skladiště u Marburgu bylo uzavřeno 15. června 1946 a zbývající sklady obdržely zvláštní úkoly.

Německé úřední soudy (Deutsche Amtsgerichte) v Protektorátu Čechy a Morava

Autor: René Novotný

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla na jeho území zavedena dvojkolejná správa. Na jedné straně tu existovala správa tzv. autonomní (tedy „česká“) navazující na dosavadní československou, na straně druhé zde vznikla správa okupační – tedy německá, která byla fakticky nadřazena té první. Typické bylo to, že německým správním orgánům podléhali v první řadě němečtí státní příslušníci žijící v Protektorátu a nevztahovaly se na ně pravomoci úřadů autonomní správy. Na druhé straně však v řadě případů spadali pod „kuratelu“ německých úřadů i tzv. protektorátní příslušníci (neboli občané druhé kategorie), které tvořili především Češi. Tyto základní principy se samozřejmě nevyhnuly ani oblasti justice, v rámci níž dvojkolejnost přečkala i reformu protektorátní správy, která zavedením tzv. správ z příkazu Říše do autonomních úřadů de facto znamenala sjednocení administrativního řízení v Protektorátu. Po celou dobu německé okupace tak vedle sebe koexistovaly dva systémy justice: „český“ (navazující na systém československý) a německý.

Reichs-Eisenbahnamt (Říšský drážní úřad)

Autor: Jan Ivanov

Když v roce 1870 došlo ke sjednocení Německa pod vládou císaře Viléma I., nastala v zemi potřeba zajistit kontrolu nad dopravní infrastrukturou. V Německu se nacházelo velké množství železničních společností, které byly buď v čistě soukromých rukou, jako například Akciová společnost Bavorské východní dráhy, nebo jako státní dráhy jednotlivých vévodství, knížectví a království. Tratě těchto společností tvořily spletitou síť tratí, které si navzájem konkurovaly.

Akademické gymnázium Praha

Autor: Jitka Bílková

Akademické gymnázium se pyšní statutem nejstarší fungující střední školy nejen v České republice, ale i ve střední Evropě. Jeho historie je spojena s příchodem jezuitského řádu do Prahy. Řád Tovaryšstva Ježíšova přivedl do Čech na pozvání císaře Ferdinanda I. roku 1556 Petr Canisius (později svatořečený) a založil kolej nazvanou Akademie – Klementium. Při vysokoškolské koleji vznikla i latinská škola – gymnázium. Vysoké učení v Klementinu bylo roku 1653 spojeno s Karlovou univerzitou a sjednocená instituce nesla název Karlo-Ferdinandova univerzita. Pod jezuitskou správou se udržela až do zrušení řádu roku 1773, dále fungovalo jak gymnázium, tak univerzita samostatně.

Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD)

Autor: Marcela Strouhalová

Zřejmě žádný jiný průmyslový podnik se nezapsal do slovníku českého a československého dělnictva tak jako Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD). Chodit do „kolbenky“ se stalo synonymem ranního vstávání do práce.

Prof. MUDr. Antonín Veselý

Autor: Luboš Kokeš

lékař internista – univerzitní profesor – zakladatel české lékařské propedeutiky – přednosta propedeutické kliniky v Praze – dlouholetý člen Spolku českých lékařů a Ústřední jednoty českých lékařů – spoluzakladatel Masarykovy ligy proti tuberkulóze

* 17. ledna 1863 Beroun - † 27. května 1932 Praha

Ženský výrobní spolek český (1871 - 1972)

Autor: Blanka Jedličková

Pro druhou polovinu 19. století je mimo jiné charakteristický rozvoj tzv. ženského hnutí či hnutí za emancipaci, které se neneslo v duchu boje za zrovnoprávnění žen s muži, ale jeho hlavním cílem bylo především umožnit ženám určitou míru vzdělání, a to zprvu z ryze praktického hlediska. V této době došlo k obratu nejen v oblasti dívčího vzdělání, ale zároveň se i ženy aktivně zapojily do práce v různých spolcích. Počátky působení žen mimo prostor rodiny můžeme dávat do souvislosti s národním obrozením. Matky svojí výchovou měly následující generaci zprostředkovat a uchovat národní identitu. Proto se také začal klást větší důraz na ženské vzdělání.

Wilhelm Karl Rudolf Weizsäcker (2. listopadu 1886 Praha – 19. července 1961 Heidelberg)

Autor: Jitka Bílková

Wilhelm Weizsäcker byl velmi schopným právním historikem působícím na Německé univerzitě v Praze, jeho obraz však kazí fakt, že svou erudici dal do služeb nacistického totalitního režimu. Specializoval se na právněhistorická témata ze středověku a raného novověku, zabýval se především horním, městským, zemským i lenním právem a právem kolonistů. Odborný výzkum propojoval se svým politickým přesvědčením v otázce práva německého obyvatelstva v českých zemích a podílu Němců na právním a kulturním vývoji Čech.

Rudolf Lodgman von Auen (21. 12. 1877 – 11. 12. 1962)

Autor: Tomáš Richter

Ve vývoji moderních česko-německých vztahů představoval Rudolf Lodgman von Auen osobnost obrovského vlivu a významu, navíc s nebývale rozsáhlou zachovalou pozůstalostí, jež je pramenem nemalé vypovídací hodnoty.

Královéhradecký rodák byl právníkem a především politikem a hlasem německého etnika v českých zemích po bezmála pět dekád. Činorodý potomek šlechtického rodu von Auenů prožil poměrně bohatý život – byl poslancem Říšské rady (zákonodárného orgánu Rakouska-Uherska) v době předválečné, účastníkem bojů za 1. světové války, čelným představitelem německé většiny v pohraničních oblastech nově vzniklého československého státu a později poslancem jeho Národního shromáždění, komentátorem a spíše pasivním pozorovatelem krize česko-německých vztahů v druhé polovině let třicátých.

Česká protifašistická společnost

Autor: Tomáš Richter

Tragická zkušenost hrůz druhé světové války a nacismu pochopitelně poznamenala myšlení obyvatel osvobozené republiky. V duchu zásady poučení se z minulosti a šíření co největšího množství informací o nebezpečí, které směry nepřátelské vůči demokracii a svobodě stále představovaly, vznikla po válce celá řada organizací a spolků vyvíjejících rozsáhlou a rozmanitou činnost. Některé z nich byly aktivní v rovině politické, jiné se snažily především pomoci účastníkům odboje a jejich blízkých a zajistit jim důstojné místo ve společnosti, zatímco další se vydaly cestou „osvěty“- to znamená houževnatou činností především na poli „kritického a vědeckého vyvracení fašismu a ideových směrů jemu příbuzných a kulturnímu a ideovému boji proti nim.“ Jednou z takovýchto organizací, jejichž aktivity ležely právě především v oblasti kulturně-společenské, byla Česká protifašistická společnost.

Institut für Sozialanthropologie und Volksbiologie, Prag

Autor: René Novotný

V období nacistické okupace se stala Praha důležitým centrem tzv. „rasového bádání“ (Rassenforschung). To dokládala i skutečnost, že na půdě Německé Karlovy univerzity (dále jen NKU) byly zřízeny hned tři vysokoškolské ústavy zaměřené na rasovou problematiku, které nacisté přisuzovali mimořádný význam. Rasová politika byla úzce propojená s germanizačním úsilím a území Protektorátu Čechy a Morava mělo být v budoucnu totálně poněmčeno, takže není divu, že rasové obory tu stály výrazně v popředí. Jedním ze tří „rasovědných ústavů“ na NKU byl Institut für Sozialanthropologie und Volksbiologie – neboli Ústav pro sociální antropologii a národní biologii. Pracoviště bylo založeno původně jako katedra na filosofické fakultě v roce 1941. V jeho čele stanul rodák z Podmokel u Děčína Karl Valentin Müller (1896–1963), který se v prostředí německého „rasového výzkumu“ prosadil už dříve. Institut sídlil v univerzitní budově na adrese Celetná 16, Praha 1 (Zeltnergasse 16/III), která dodnes slouží potřebám Filosofické fakulty UK.

Petschek & Co.

Autor: Zuzana Foltýnová

Rozvětvená rodina Petschků patřila mezi nejvýznamnější podnikatelské rody prvorepublikového Československa. Její příslušníci značnou měrou ovládali české bankovnictví, těžbu uhlí a měli podíly i v dalších průmyslových odvětvích. V době největšího rozmachu kontrolovali tři bratři, Ignatz, Isidor a Julius Petschkové téměř padesát procent evropské hnědouhelné těžby a jejich celkový majetek se odhadoval na téměř šest miliard korun. Do úspěšného rozvoje jejich podnikání však tvrdě zasáhla druhá světová válka. Petschkové byli sice naštěstí natolik prozíraví, že zavčas z Československa emigrovali, ale jejich mohutné hospodářské impérium bylo definitivně zničeno.

Václav Brtník (1895–1955)

Autor: Luboš Kokeš

Dr. Václav Brtník byl literární historik, básník, recenzent a editor, dlouholetý člen a jednatel Společnosti Jaroslava Vrchlického a nakonec i správcem Knihovny a Muzea Jaroslava Vrchlického. Narodil se 3. dubna 1895 v pražském Karlíně a v Praze i 14. února 1955 zemřel.

Narodil se 3. dubna 1895 na pražském předměstí v Karlíně do rodiny úředníka místní občanské záložny Antonína Brtníka a jeho ženy Karolíny (Karly, roz. Mulačové). Pokřtěn byl 15. dubna 1895 jako Václav Jan Antonín. Křestní jméno dostal po svém dědu z otcovy strany, který byl ze starého selského rodu v Blevicích, kde určitou dobu provozoval také pohostinství. Václavovou sestrou byla pozdější prozaička, dramatička, fejetonistka, překladatelka a rozhlasová pracovnice Anna Marie Brtníková-Petříková (1. prosince 1896 ‒ 24. října 1980).

Karl Thums (1904–1976) a Institut für Erb- und Rassenhygiene

Autor: René Novotný

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se i na tehdejší Německé Karlově univerzitě (NKU) začal rozvíjet obor tzv. rasové hygieny (Rassenhygiene). Tato disciplína byla v Německu všestranně podporována už od nástupu nacistů k moci, za progresivní vědní směr však platila už přinejmenším od 20. let minulého století. Rasová hygiena vycházela z eugeniky, dalo by se říci, že to byla její německá verze, avšak přesto se od ní v některých aspektech lišila. Hlavní rozdíl od klasické eugeniky, která se pěstovala i v meziválečném Československu, tvořil důraz na rasovou substanci národa, jak už ostatně vyplývá ze samotného názvu oboru. Nástroje se však od klasické eugeniky nelišily, ať už se jednalo o podporu porodnosti zdravých rodin, sterilizaci dědičně nemocných jedinců apod.

Horst Böhme

Autor: Blanka Jedličková

(24. 8. 1909 v Obercolmnitz/Sasko - 10. 4. 1945 Königsberg, úředně prohlášen za mrtvého 11. 12. 1954)

Horst Böhme byl synem řezníka Maxe Böhmeho a Liddy Böhme roz. Hoyerové. V Drážďanech se učil automechanikem a špeditérem. Později vedl i vlastní obchodní a dodavatelskou firmu. V mládí byl členem několika spolků, jako byl např. Oberland – nástupnická organizace Svazu Vikingů. Zároveň také absolvoval různé polovojenské kurzy např. pod patronací Marine-Brigade Ehrhardt nebo Jungstahlhelm.

Akademický čtenářský spolek (1849 - 1889)

Autor: Blanka Jedličková

Akademický čtenářský spolek byl založen 9. 1. 1849 (Ottův slovník naučný dokonce uvádí vznik již v listopadu 1848), pod názvem Akademický řečnický a čtenářský spolek. Činnost spolku byla oficiálně ukončena 26. 8. 1889, kdy došlo k jeho rozpuštění.

Hlavním úkolem spolku bylo sdružovat vysokoškolské studenty a pedagogy. Základem také bylo nerozlišovat mezi jejich národností. Členy spolku se tak mohli bez rozdílu stát studenti vysokých škol, kandidáti, doktoři a profesorové. Původním posláním řečnického a čtenářského spolku bylo: „vzdělání vědecké vůbec a řečnické a politické zvláště, k čemuž dopomáhati mělo: odbírání časopisů, knihovna, přednášky o předmětech vědeckého obsahu vůbec a státního zvláště, disputace a řeči v obou zemských jazycích.“ Samotná knihovna spolku měla již na začátku března 1849 na 300 svazků. Jejími prvními knihovníky byli hned 9. března 1849 zvoleni zakladatel české sociální pedagogicky Gustav Adolf Lindner a historik a pedagog Karel Tieftrunk.