Publikováno 8. září 2016
V období nacistické okupace se stala Praha důležitým centrem tzv. „rasového bádání“ (Rassenforschung). To dokládala i skutečnost, že na půdě Německé Karlovy univerzity (dále jen NKU) byly zřízeny hned tři vysokoškolské ústavy zaměřené na rasovou problematiku, které nacisté přisuzovali mimořádný význam. Rasová politika byla úzce propojená s germanizačním úsilím a území Protektorátu Čechy a Morava mělo být v budoucnu totálně poněmčeno, takže není divu, že rasové obory tu stály výrazně v popředí. Jedním ze tří „rasovědných ústavů“ na NKU byl Institut für Sozialanthropologie und Volksbiologie – neboli Ústav pro sociální antropologii a národní biologii. Pracoviště bylo založeno původně jako katedra na filosofické fakultě v roce 1941. V jeho čele stanul rodák z Podmokel u Děčína Karl Valentin Müller (1896–1963), který se v prostředí německého „rasového výzkumu“ prosadil už dříve. Institut sídlil v univerzitní budově na adrese Celetná 16, Praha 1 (Zeltnergasse 16/III), která dodnes slouží potřebám Filosofické fakulty UK.
Müllerův ústav, resp. katedra, zahájil činnost jako druhé pracoviště svého druhu v Praze. Jako první se etabloval v roce 1940 na lékařské fakultě NKU obor rasové hygieny (Rassenhygiene) pod vedením Karla Thumse a v roce 1942 se otevřel Ústav pro rasovou biologii (Institut für Rassenbiologie) na přírodovědné fakultě pod vedením známého „rasového experta“ Bruna K. Schultze. Existence tří podobně zaměřených oborů na jedné univerzitě neunikla pozornosti říšského ministerstva školství. Za NKU podal vysvětlení historik Ernst Schwarz v březnu 1941, v němž jednotlivé tři obory od sebe ohraničil: Zatímco rasová hygiena byla chápána jako lékařská věda, základ Rassenkunde či rasové biologie spatřoval ve srovnávací anatomii a přírodopisu zdravého člověka. Sociální antropologii pak Schwarz považoval za zcela nový obor, který je prý výjimečný svou interdisciplinaritou – stál totiž na hranici mezi biologickou antropologií a sociálními vědami. To měl být ostatně důvod, proč sociální antropologie patřila na filosofickou fakultu. Schwarz podotkl, že se jednalo přímo o „ideální obor“ pro řešení otázek „změny národnosti“ (Umvolkung) – rozuměj germanizace.
Německou sociální antropologii (Sozialanthropologie) pěstovanou ve 20. – 40. letech minulého století se svým pojetím zcela liší od sociální antropologie v duchu anglosaských tradic, která se v současnosti pěstuje také v kontinentální Evropě, potažmo i u nás. Oproti ní vycházela ze syntézy rasové hygieny, rasové nauky, sociologie, psychologie, etnologie a částečně i politické antropologie v pojetí rasového teoretika začátku 20. století Ludwiga Woltmanna. Zkoumala vztahy mezi chováním, duševními schopnostmi a rasou. Jednalo se o hraniční obor, který stál na pomezí společenských a přírodních věd. Takto pojatá sociální antropologie měla blízko k ideologii nadřazenosti nordické rasy, jejímž hlavním proponentem v Německu byl Hans F. K. Günther.
Müller byl z trojice pražských „rasových badatelů“ jediným, který pocházel přímo z historických českých zemí, ačkoliv zde nestrávil příliš dlouhou dobu. Celá jeho rodina se totiž krátce po jeho narození přestěhovala do tehdy německého Poznaňska. Po absolvování gymnázia v Drážďanech. Po první světové válce, do níž se krátce zapojil jako dobrovolník, pokračoval ve studiích germanistiky, státovědy a sociálních věd v Lipsku a v roce 1922 se stal doktorem filosofie. Nějaký čas pak pracoval jako pedagog a působil na saském ministerstvu školství. K tomu mu dopomohlo zřejmě jeho členství v sociální demokracii. Od poloviny 20. let se věnoval rasové hygieně a populační politice. Seznámil se mimo jiné i se zmíněným Hansem F. K. Güntherem a rasovým hygienikem Fritzem Lenzem. Stal se z něj vyznavač „nordické myšlenky“ – jakožto jeden z mála sociálních demokratů. Brzy nato začal být publikačně aktivní a přispíval svými články do různých odborných časopisů. V roce 1927 vyšla jeho první kniha Arbeiterbewegung und Bevölkerungsfrage, v níž se zabýval eugenickými aspekty dělnického hnutí. Po nástupu nacistů k moci byl Müller na čas odstaven z důvodu své sociálně demokratické orientace. Později však ze strany vystoupil a sblížil se s nacisty (později dokonce vstoupil do NSDAP ). V polovině 30. let vydal své stěžejní dílo Der Aufstieg des Arbeiters durch Rasse und Meisterschaft, v němž se opět vrátil ke svým teoriím o možnosti „rasového“ pozvednutí dělnictva. V letech 1936–1937 se habilitoval v oboru sociologie a demografie. O rok později se stal mimořádným profesorem na Technické vysoké škole v Drážďanech, kde působil až do svého oficiálního nástupu do Prahy. Už v té době navázal spolupráci s SD, což byl významný moment pro jeho další kariéru.
Už od konce 30. let se Müller zabýval poměry v českých zemích a konkrétně pronikáním „německé krve“ do českého národa a jeho potenciálem pro germanizační účely. Prosazoval koncept změny národnosti neboli „přenárodnění“ (Umvolkung) u těch Čechů, o nichž se domníval, že jejich velká část má německé kořeny. V období sudetoněmecké krize sepsal text o německo-české otázce, který poslal SD. V něm zdůrazňoval, že vlastní kulturní vyspělost Čechů je odvislá od podílu „německé krve“. Dle jeho teorií se ve vyšších vrstvách českého národa mělo vyskytovat větší množství „německé krve“ než v těch nižších. V roce 1939 přišel s další studií k tomuto tématu s názvem Die Bedeutung des deutschen Blutes im Tschechentum. Müller dokonce navrhoval, aby se germanizace „žádoucí“ části Čechů využila k tomu, aby se německý národ oprostil od „rasově nekvalitních“ jedinců, z kterých se měli stát naopak Češi. Toto zaměření na problematiku „rasového studia“ Čechů předznamenala Müllerovu pozdější kariéru na pražské NKU.
Jeho práce vzbudily nedlouho po okupaci zájem K. H. Franka. V roce 1940 se začalo uvažovat o zřízení univerzitního pracoviště zaměřeného na sociálně antropologický výzkum Čechů. Tehdejší děkan filosofické fakulty navrhl jeho povolání na NKU už začátkem října téhož roku. Tento plán ovšem ještě nevyšel, protože Müller tou dobou stále pracoval na drážďanské technice a navíc sloužil jako armádní psycholog. Díky tomu však mohl navštěvovat Prahu. Ještě na podzim požádal o uvolnění z vojenské služby ve prospěch provedení sociálně antropologického výzkumu v Protektorátu. Tuto žádost neváhal podpořit Frank, podle něhož byly výsledky zkoumání „pro osud česko-moravského prostoru klíčové“. Müllerovi bylo ze strany wehrmachtu vyhověno a jeho bádání tak mohlo začít. Byl mu umožněn přístup do archivů a církevních dokumentů včetně matrik. V létě 1941 uskutečnil Müller se skupinou svého drážďanského semináře „exkursi“ po středních Čechách. Navštívili průmyslové a zemědělské podniky jmenovitě v Praze a jejím okolí, v oblasti Berounky, Sázavy, Kolína a Kutné Hory. V rámci tohoto terénního výzkumu bylo prý rasově prozkoumáno kolem 6 000 Čechů. Šetření mělo prokázat, že vyšší či kvalifikované vrstvy českého obyvatelstva odpovídaly „německému průměru“.
Na NKU nastoupil Müller až na podzim 1941, kdy byl jmenován mimořádným profesorem a zároveň šéfem Katedry pro sociální antropologii a národní biologii na FF. Řádným profesorem se stal až v roce 1943, kdy již byla katedra transformována v Ústav pro sociální antropologii a národní biologii. Müllerovým asistentem byl po celou dobu existence katedry, resp. ústavu, Iwan Jarema. Müllerovo pracoviště spolupracovalo při realizaci výuky s ostatními dvěma „rasovědnými“ ústavy na NKU. Sám Müller zajišťoval předměty jako „Selekce a kontraselekce v německém národě“, „Praktická národní biologie“ nebo „Populační politika“. Ústav pro sociální antropologii realizoval i některé kursy na lékařské fakultě ve spolupráci s Karlem Thumsem (např. „Rasa a alkohol“). Müller mimo to přednášel sociologii (ve skutečnosti však sociální antropologii) také na právnické fakultě. Vedle výuky přednášel Müller i širšímu publiku složenému z představitelů okupační správy. Například ještě před svým jmenováním profesorem na NKU přednesl v Poděbradech referát na téma „Německo-česká otázka jako rasový problém“. S příspěvkem vystoupil i na zasedání česko-moravské pobočky Hlavního rasového a osídlovacího úřadu SS (RuSHA) v roce 1942, kde promluvil na téma „německých životních proudů“ v českém národě. Müller měl velmi silné vazby na K. H. Franka, který jej dokonce jmenoval svým zvláštním pověřencem pro rasové otázky.
První rok po svém nástupu začala být teprve formována náplň činnosti nového pracoviště. Od roku 1943 byly jeho výzkumy podporovány Nadací Reinharda Heydricha. Müllerův ústav nebyl sice přímo s nadací spojen (jako tomu bylo v případě některých jiných pracovišť na FF NKU), avšak podílela se na financování jeho výzkumných aktivit. Müller spolupracoval na některých projektech se svým kolegou z fakulty Rudolfem Hippiem, jenž se věnoval sociálně psychologickému bádání.
V roce 1943 realizovalo Müllerovo pracoviště rozsáhlé šetření protektorátní policie, četnictva a hasičů, jež se mělo týkat asi 18 tisíc mužů. Jeho účelem bylo postihnout sociálně antropologickou charakteristiku, rasovou příslušnost, tělesnou konstituci, národnostní složení a sociální původ do tří generací. Výstupem mělo být posouzení vlivu vzájemného míšení „německých pokrevních linií“ v českém národě. Jednou ze stěžejních metod bylo zkoumání původu jmen, který využil i v dalším bádání. Zkoumal tak výskyt německých příjmení u žijících osob i u předků. Tak například se mu podařilo zjistit, že německé příjmení mělo 17 % funkcionářů Sokola, z čehož chtěl patrně vyvodit, že předáci českých vlastenců byli vlastně původu německého. Dále pak zjistil, že v berní rule z roku 1654 je zapsáno na 500 000 osob (62,5 %) s německými jmény. Byl toho názoru, že česká příjmení jako „Němec“, ale i „Novák“, „Novotný“ či „Nový“ (jakožto příjmení odkazující se na nově příchozího osadníka), mohou indikovat německý původ. Podle Müllera se na okázalejších a kvalitnějších náhrobcích vyskytují německá jména častěji než ta česká. Pro účely genealogického bádání si Müller jakožto pomocnou vědeckou sílu bývalého českého učitele a muzejníka z Rokycanska Ladislava Meissnera. Protože byl příslušníkem československých legií, Müller se pokoušel o jeho rehabilitaci a žádal pro něj „volný pracovní úvazek“, v čemž mu nebylo vyhověno. Nakonec mohl s Ústavem pro sociální antropologii spolupracovat, ale K. H. Frank doporučil, aby byl placen z prostředků Nadace Reinharda Heydricha.
Ohledně rasového svérázu Čechů zastával Müller poměrně pozitivní stanovisko, a to hlavně z důvodu, že předpokládal, že český národ je doslova protknut „německou krví“. Zpochybňoval přitom teze některých rasových antropologů o biologické odlišnosti Čechů a Němců. Podle svých zjištění byli Češi dokonce vyššího vzrůstu než sudetští Němci. V jedné ze svých studií se věnoval i otázkám „rasových dějin“ českých zemí. Spekuloval mimo jiné o německém původu Přemyslovců a slovanských vyšších vrstev. Na rasovém obrazu starých Čechů se ovšem nepříznivě podepsali Avaři, když na ně přenesli mimoevropské rasové prvky. Podle Müllera bylo typické, že horní sociální vrstvy Čechů si udržely převážně „nordický ráz“, zatímco u nižších lidových vrstev převažovala směs východobaltické, sudetské, alpínské a mongoloidní rasy. Toto tvrzení se snažil dokázat na příkladu Prahy, kde se prý „rasově cizí“ fenotypy objevují hlavně u dělníků, zatímco střední a vyšší vrstvy jsou svým vzhledem téměř nerozeznatelné od Němců. V jiném článku se Müller zajímal o tzv. kontraselekci v českém národě a varoval před nízkou porodností u vzdělaných vrstev a naopak „přebytkem“ potomků u vrstev nižších. Müllerovy výzkumy pokračovaly nejméně do roku 1944. V srpnu téhož roku podnikl cestu na Slovenskou, kde tou dobou vypuklo Slovenské národní povstání. Byl prý zajat povstalci a podařilo se mu uprchnout, za což obdržel od Franka záslužný kříž II. třídy s meči. Po svém návratu do Prahy pokračoval ve své pedagogické práci na NKU. Ještě pro zimní semestr 1944/1945 měl připraveny přednášky na témata „Rasové a pokrevní dějiny českého národa“ nebo „Nadání a rasové dědictví v národě a společnosti“.
Müllerův přístup se značně lišil od „rasologů“ typu Günthera, protože mnohem více se orientoval na pojmy jako „národ“ nebo „německá krev“. Národ přitom považoval za „biologický pojem“. Jeho studie nelze považovat za zcela typické pro německou rasovou nauku 30. a 40. let minulého století. Přesto se jeho výzkumům věnovala zvláštní pozornost, a to i díky tomu, že se pro ně nadchnul K. H. Frank, jenž chtěl jejich výsledků využít pro plánování germanizace českých zemí.
V posledních měsících války byla činnost Ústavu pro sociální antropologii výrazně utlumena, což se týkalo v podstatě všech pracovišť na NKU. Od začátku roku 1945 probíhalo vyklízení univerzitní knihovny v Klementinu, jejíž fondy byly převáženy na několik míst v okolí Prahy. Každá katedra či ústav si směly ponechat pouze 50 svazků pro aktuální vědeckou práci. Müller se angažoval jako velitel protiletecké obrany univerzitní budovy na Celetné. V rámci možností však bylo snahou budit do poslední chvíle dojem „běžného“ provozu. Müller opustil Prahu už 3. května 1945, avšak byl zajat a nedlouhou poté byl z Československa deportován do Německa. Po válce nebyl za své působení v Praze nikterak zvlášť stíhán. Už v roce 1946 byl jmenován vedoucím Ústavu pro výzkum nadání a o tři roky později založil Ústav pro empirickou sociologii v Hannoveru. Dokonce se stal generálním tajemníkem německé sekce Mezinárodního sociologického ústavu. Od roku 1952 krátce působil v Bambergu a později byl jmenován řádným profesorem v Norimberku. Na jeho odborném profilu se toho moc nezměnilo. Začátkem 50. let sepsal knihu Die Deutschen in Böhmen und Mähren: Ein historischer Rückblick, v níž se věnoval česko-německým vztahům. Müller se rovněž zapojil do sudetoněmeckého hnutí. Müller zemřel v Norimberku v roce 1963 ve věku 67 let.
Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.