Publikováno 13. září 2016
Wilhelm Weizsäcker byl velmi schopným právním historikem působícím na Německé univerzitě v Praze, jeho obraz však kazí fakt, že svou erudici dal do služeb nacistického totalitního režimu. Specializoval se na právněhistorická témata ze středověku a raného novověku, zabýval se především horním, městským, zemským i lenním právem a právem kolonistů. Odborný výzkum propojoval se svým politickým přesvědčením v otázce práva německého obyvatelstva v českých zemích a podílu Němců na právním a kulturním vývoji Čech. Jako přesvědčený národní socialista hodnotil mnichovskou dohodu velmi kladně. A i po roce 1945 pohlížel na české dějiny jako na německé a nejvyšší hodnotou pro něho zůstalo vytvoření jednotného německého státu na národně-rasovém základě. Tato myšlenka je obsažena i v jeho útlé knize Geschichte der Deutschen in Böhmen und Mähren (vydána 1950), kterou do jisté míry ovlivnil náhled vyhnaných sudetských Němců na historii.
Wilhelm Karl Rudolf Wiezsäcker se narodil dne 2. listopadu 1886 v Praze v rodině obchodníka Rudolfa Weizsäckera a jeho ženy Pauline, roz. Kretschmerové. Hlásil se k evangelickému vyznání. Středoškolské vzdělání získal na německém gymnáziu ve svém rodném městě v ulici Na Příkopech. Po maturitě se v roce 1904 zapsal na právnickou fakultu Německé univerzity v Praze. Během studií v letech 1904–1908 ho nejvíce ovlivnil právní historik Adolf Zycha a Guido Kisch. V roce 1907 získal zvláštní odměnu za seminární práci Darstellung des bäuerlichen Kolonialrechtes in Böhmen und Mähren, jíž později rozšířil a vydal roku 1913 jako svou první vědeckou publikaci Das deutsche Recht der deutschen bäuerlichen Kolonisten in Böhmen und Mähren im 13. und 14. Jahrhundert. V akademickém roce 1908/1909 si vzdělání rozšiřoval i přednáškami na filozofické fakultě Německé univerzity. Roku 1909 získal doktorát právních věd a věd o státu (promoval 16. března 1909) a začal pracovat v justici. Po přípravě u Vrchního zemského soudu v Praze byl umístěn jako auskultant k okresnímu soudu v Bílině, kde se později (1919) stal i okresním soudcem.
Dne 7. května 1912 se oženil s Marií, roz. Ostermannovou (nar. 21. května 1884), dcerou ředitele pražského gymnázia Hugo Ostermanna. Manželství bylo naplněno třemi dětmi.
V roce 1922 začal jako soukromý docent přednášet na právnické fakultě Německé univerzity v Praze, což pomohlo k jeho přeložení z Bíliny do hlavního města k Obchodnímu soudu (1925). Wilhelma Weizsäckera pak definitivně zlákala akademická a vědecká dráha. V roce 1927 byl jmenován mimořádným profesorem právnické fakulty pro obor dějiny práva na území ČSR (navržen o rok dříve). Svou kariéru u soudu stejného roku v VII. hodnostní třídě s titulem rada zemského soudu ukončil. Řádným profesorem byl jmenován roku 1930.
Weizsäcker byl velmi publikačně plodný – během života napsal na sto větších prací, na začátku jeho akademické práce to byly například Sächsisches Bergrecht in Böhmen (1928) a System des tschechoslowakischen Bergrechtes (1933).
Kromě pedagogické a vědecké činnosti stoupal i v akademické obci a začleňoval se více a více do organizační struktury Německé univerzity. Aktivně vystupoval v česko-německých sporech o univerzitu, které probíhaly již od roku 1920 (od přijetí tzv. zákona „lex Mareš“) a táhly se až do konce 30. let. Do konfliktů přicházel Wiezsäcker v této záležitosti především s Václavem Vojtíškem.
Od roku 1930 byl členem, později i předsedou, disciplinární komise právnické fakulty. Roku 1932 byl zvolen děkanem a také zkušebním komisařem pro soudcovské zkoušky u Vrchního zemského soudu v Praze. Roku 1934 se stal zkušebním komisařem veřejného a soukromého práva středoevropského a práva církevního, o dva roky později povýšil na pozici viceprezidenta státní zkušební komise.
Weizsäcker byl řádným členem Německé společnosti věd a umění v Praze (Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik). Zde byl roku 1936 dokonce zvolen do funkce pokladníka. Angažoval se přirozeně i mezi svými nejbližšími kolegy ve spolku Vereinigung Deutscher Rechtshistoriker. Jeho činnosti si povšimli i brněnští Němci a roku 1936 se stal čestným členem Deutscher Verein für Geschichte Mährens und Schlesiens v Brně. O rok později byl zvolen řádným členem Historické komise pro Slezsko ve Vratislavi (Historische Kommission für Schlesien). Navíc byl členem výboru Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen a roku 1936 zastával místo člena smírčího soudu spolku Deutsche Kulturverband v Praze. Roku 1937 přišlo členství v akademickém senátu Německé univerzity v Praze. Před Mnichovem se angažoval i v právním oddělení Sudetendeutsche Forschungsgemeinschaft, která se formovala jako vědecké centrum sudetských Němců.
Přestože s Čechy, a to ani s českými právními historiky, zřejmě bližší kontakty neudržoval (v adresáři lze najít jen jméno Václava Vaněčka) a dobré vztahy nepěstoval, přijal návrh Jana Kaprase (podpořen Jaroslavem Bidlem a Gustavem Friedrichem) na mimořádné členství v Královské české společnosti nauk. Češtinu zřejmě ovládal pasivně.
Weizsäcker však nebyl činným pouze v odborných kruzích – roku 1935 vstoupil do Sudetendeutsche Partai (SdP) a tuto stranu i zastupoval ve volebním soudu. O čtyři roky později byl přijat do řad NSDAP a veden je od roku 1939 i v hodnosti Obersturmführer mezi příslušníky SA.
Období těsně před podpisem mnichovské dohody a krátce poté trávil stejně jako mnoho jiných německých vědců působících v Československu za hranicemi, protože se obával útoků ze strany Čechů. Weizsäcker se neuchýlil jako řada jiných do Mnichova, ale do Vídně. Brzy se však vrátil do Čech, kde ho po vzniku Protektorátu Čechy a Morava čekala velká kariéra. Říšským protektorem byl roku 1940 znovu jmenován do funkce děkana právnické fakulty Německé Karlovy univerzity (oficiální název zněl od 1. září 1939 Deutsche Karls-Universität). Vedl zde Ústav horního práva. Po uzavření pražské české univerzity převzal pod svou správu v pozici komisaře právnickou fakultu a měl podíl na velkých změnách v učitelském sboru i v učebních plánech právnické fakulty německé univerzity.
Spory s rektorem Wilhelmem Saurem a jeho univerzitní politikou vůči domácím Němcům (preferoval říšské) vyústily u Weizsäckera až do dalšího opuštění Prahy a opětovnému přesídlení do Vídně. V letech 1941–1943 tak přednášel na tamní univerzitě. Po Saurově odvolání z funkce rektora však bez problémů přijal pozvání zpět na pražskou univerzitu. Možná ho zlákala i nabídka na vedoucí místo v plánované badatelské instituci, nadaci Reinhard-Heydrich Stiftung. Jako ideálního pro reorganizaci akademického života v Praze podle představ SS ho prý vybral vedle Alfreda Buntru a Hanse Joachima Beyera sám Reinhard Heydrich. Nadace Reinhard-Heydrich-Stiftung. Reichsanstalt für wissenschaftliche Forschung byla založena v červnu 1942 a otevřena o rok později (4. června 1943). Vedl ji fanatický nacista Hans Joachim Beyer, člen SS. Vzhledem k tomu, že s ním Weizsäcker vycházel velmi dobře, nic nebránilo tomu, aby se stal správním ředitelem. Organizace měla pod sebou osm ústavů, Weizsäcker vedl s Franzem Laufkem Ústav německého práva na Východě (Institut für Deutsches Recht in Ostmitteleuropa). Velký podíl měl na přeměně Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách v Německou akademii věd v Praze (Deutsche Akademie der Wissenschaften in Prag). Kromě řádného členství se zde roku 1941 stal dokonce viceprezidentem.
Od roku 1941 byl také členem redakčního výboru vedeného Wilhelmem Wostrym pro přípravu publikace k 600. výročí pražské univerzity v roce 1948. Weizsäcker byl pověřen zpracováním kapitoly o právním a hospodářském vývoji univerzity. Rovněž byl vybrán do komise, která měla vytvořit novou učebnici dějepisu pro střední školy.
„Weizsäcker zaujímal okrajovou pozici: Nestal se nacionálněsocialistickým politikem jako historik Josef Pfitzner, ani fanatikem jako Hans Joachim Beyer, který upřednostnil militantní boj před seriózní vědou, nýbrž představoval spolu s Heinzem Zatschkem typ extrémně politizovaného vědce, který, ačkoliv se normálně pohyboval na území tradiční vědy, ponechal stranou její objektivizační principy.“ Již ve 30. letech se věnoval přednáškové činnosti pro veřejnost, kterou chtěl podpořit cíle sudetských Němců. V době druhé světové války tuto činnost ještě rozšířil, ostatně popularizace vědy byla v souladu s duchem Třetí říše.
Mimo univerzitu se podílel na germanizaci Čech také například tím, že spolupracoval na německém soupisu měst a obcí pro potřeby protektorátní správy. Za aktivní práci pro Říši byl vyznamenán Pamětní medailí k 1. říjnu 19382 a samotným Adolfem Hitlerem mu byl propůjčen i Válečný kříž za zásluhy II. stupně bez mečů.
Přesvědčený nacista nechtěl utéct z Prahy ani po vypuknutí Pražského povstání. Dle popisu svého žáka opustil Německou Karlovu univerzitu, resp. její právnickou fakultu, kde byla centrála Waffen-SS, mezi posledními: „…nebojácně a vědom si svých povinností až do posledního okamžiku, opustil děkan své služební místo, až když lůza zaútočila na univerzitu. Postranním východem mohl ještě uniknout.“ V den ukončení druhé světové války, 8. května 1945, utekl do amerického zajetí, společně s mnohými německými vojáky. Již za měsíc (9. června) se mu povedlo z amerického internačního tábora v plzeňském pivovaru dostat do Mnichova.
Poválečné vyšetřování se Weizsäckerovi vyhnulo. Souzen byl ostatně jen jeden člověk přednášející na pražské německé univerzitě – Josef Pfitzner. Ten ovšem nebyl shledán vinným kvůli činnosti v akademické obci, ale kvůli aktivitám na pražském magistrátu. V roce 1946/1947 řešilo ministerstvo vnitra stížnost, že jako ředitel Institutu německého práva na Východě a správní ředitel Nadace Reinharda Heydricha Weizsäcker „bojoval houževnatě proti ČSR – v otázce Sudet.“ Oblastní úřadovna StB však odpověděla, že v letech 1939–1945 politicky nevystupoval, že sice byl členem NSDAP a SA, ale bez vyšších funkcí a „jakákoliv činnost ve smyslu retr. dekretu nebyla zjištěna.“
Až do roku 1949 působil v bavorské metropoli v úřadu pro utečence, kde se staral především o sudetské Němce. Roku 1950 přesídlil do Heidelbergu, kde se stal honorárním profesorem tamní univerzity. Podílel se zde mj. i na přípravě Německého právního slovníku. Vrátil se k pedagogické i publikační činnosti a jeho hlavním předmětem zájmu se stali vyhnaní sudetští Němci z Čech. Kromě v úvodu zmíněné knihy vydal například první díl Knihy pramenů k dějinám sudetských zemí. Už v Mnichově se roku 1947 podílel i na zakládání Adalbert-Stifter-Verein, dále byl členem J. G. Herder Forschungsrat a Historische Kommission der Sudetenländer, viceprezidentem Ostdeutscher Kulturrat a členem spolku Collegium Carolinum.
Zemřel jako emeritní řádný profesor v Heidelbergu ve věku nedožitých pětasedmdesáti let 19. července 1961. Weizsäckerovy písemnosti, které zanechal na českém území, byly po skončení války převzaty jako konfiskát Národní kulturní komisí a byly deponovány ve Státním historickém ústavu pod správou Františka Roubíka.
Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.