Publikováno 14. září 2016
Pro druhou polovinu 19. století je mimo jiné charakteristický rozvoj tzv. ženského hnutí či hnutí za emancipaci, které se neneslo v duchu boje za zrovnoprávnění žen s muži, ale jeho hlavním cílem bylo především umožnit ženám určitou míru vzdělání, a to zprvu z ryze praktického hlediska. V této době došlo k obratu nejen v oblasti dívčího vzdělání, ale zároveň se i ženy aktivně zapojily do práce v různých spolcích. Počátky působení žen mimo prostor rodiny můžeme dávat do souvislosti s národním obrozením. Matky svojí výchovou měly následující generaci zprostředkovat a uchovat národní identitu. Proto se také začal klást větší důraz na ženské vzdělání.
K masivnímu zakládání spolků, a to jak vzdělávacích, tak kulturních, došlo v šedesátých letech 19. století v důsledku politických změn po pádu Bachova absolutismu. V prostředí pražské inteligence se vedle mužských salónů začaly objevovat nově i salóny vedené ženami. Volný čas ženám pomáhal trávit např. i Americký klub dam. Ženy z rodin městské buržoazie nebo z rodin pražské inteligence se také realizovaly v dobročinnosti a hojně podporovaly filantropicky zaměřené spolky. Mezi ně patřil např. Spolek sv. Ludmily, který zajišťoval chudým a nemocným lidem především stravu, ale třeba i finanční prostředky. Začaly se objevovat i spolky, které se zaměřovaly přímo na problém chudoby, případně ženské chudoby. Právě v této oblasti se angažoval i Ženský výrobní spolek český.
Ženský výrobní spolek český (dále ŽVSČ) vznikl v roce 1871 a reflektoval nejenom emancipační proces, který v sedmdesátých letech 19. století dospěl v českých zemích do etapy, kdy ženy zakládaly a řídily různé charitativní a vzdělávací aktivity a spolky, ale reagoval i na materiální tíseň, která v Čechách zavládla po prusko-rakouské válce 1866. Jak uvedl Ottův slovník naučný, humánním účelem tohoto spolku bylo zlepšit osud žen – osiřelých dívek, vdov a jiných žen bez živitele – a vychovat z nich dívky či ženy, které budou svojí prací výdělečně činné, aby byly schopné se samy uživit, postarat se o své děti a nemusely být závislé na mužích. Více než emancipace se projevovala snaha o to, aby opuštěné ženy nerozšiřovaly řady městské chudiny, proto bylo nutné jim poskytnout vhodné vzdělání a následně zaměstnání, které mělo jednoznačně pomoci v jejich samostatnosti a nezávislosti, která by nenesla ani výraznější zatížení pro společnost.
Založení ŽVSČ iniciovala spisovatelka Karolína Světlá, která tak spolu s dalšími výraznými osobnostmi ženského hnutí, jakými byly např. i Sofie Podlipská nebo Věnceslava Lužická, reagovala na „Provolání k matkám a dívkám českomoravským“, které bylo v lednu 1871 otisknuto v mnoha českých novinách a ve kterém autorky apelovaly na potřebu založit spolek, jehož cílem bude právě podpora dívčího průmyslového vzdělání.
Provolání například obsahovalo: „Zásada vzájemné součinnosti v posledních letech všemi třídami mužského pohlaví ve vlasti naší pěstovaná, dospěla k tak překvapujícím výsledkům hmotným, že se zúplna rozprchly obavy ozývající se o bezpečném trvání podniků na základě jejím zaražených.
Avšak i o blahodějném mravním jejím vlivu nemůže již býti pochyby. Spolky vzdělávací, potravní, záložny atd., potahujíce v rozsáhlý obor působení svého síly posud neužívané, a tedy pro společnost lidskou ztracené, zlepšují nejen hmotný stav členstva svého…, ale budí zároveň každého jednotlivého úda svého k činnosti samostatné a podněcuje smysl pro obecné dobro a osvětu i v oněch vrstvách národa našeho, kteréžto druhdy stály postrčeny opodál pokroku časovému a výhod pro ostatní z něho vyplývajících.
Poznáním tím vznikla v nás vřelá touha pokusiti se o to, zdali by se nedal způsobem takovým zlepšiti a povznésti stav ženského pohlaví, především pak oné ohromné jeho většiny, odkázané nejen, aby se starala sama o sebe, nýbrž i aby prací svou zaopatřila rodině své výživu…
Dobročinným ústavům vzdor vší ušlechtilé snaze nemožno, aby při nedostatečných prostředcích svých výdajně pomáhaly; poskytujíce podpory pouze jen tam, kdež nouze největší…
Hodláme učinit první rozhodný krok k vymanění spolusester našich z neblahých oněch poměrů zaražením: Záložny, jejížto údům bude lze peníze v nejskrovnějších částkách (nejméně kr. téhodně) si ukládati, nýbrž i za mírné podmínky si vypůjčiti, aby přičinlivá pracovnice konečně trpěti přestala nesvědomitostí lichvářskou; Poptavárny, kdež se přijmou všeho druhu ženské práce údů nejen z Prahy nýbrž i z venkova do komise jakož i zakázky na výrobky takové… Učebních běhů za levnou náhradu pro dcery rodin nemajetných, odkázaných, aby se samy v budoucnu o sebe staraly. Především návod k nauce kupecké… přípravné kreslení k rytbě na kovu, dřevě a kamenu; v oboru průmyslovém… také domácímu hospodářství ve větším rozměru atd., na čemž však spolek nepřestane. Vytknul si za nejpřednější úlohu, raziti pohlaví ženskému nové dráhy činnosti přiměřené silám a schopnostem jeho a rozšířiti obory dosavadního jeho působení v souhlasu s jeho schopností a silami…
Signatářky tohoto provolání zvolily 13. února 1871 prozatímní výbor, který se obrátil na významného pražského advokáta a pozdějšího starostu Prahy Dr. Tomáše Černého s žádostí o vytvoření stanov. Ty byly členkám výboru předloženy 5. března a ještě téhož dne schváleny.
Hlavní účel spolku specifikovaly stanovy takto: „Účelem ženského výrobního spolku v Praze jest péče o zdokonalení a rozšíření výroby ženské, o prospěšný odbyt výrobků ženské práce, zabezpečení materiálního stavu a rozšiřování vzdělání ženštin na zásadě vzájemné součinnosti.“
Spolek měl své stanovy a jeho řízení zajišťoval patnáctičlenný výbor a valná hromada. První ustavující valná hromada proběhla 13. července 1871, starostkou byla přirozeně zvolena Karolína Světlá.
V porovnání s jinými spolky, které byly v té době aktivní, jako například Americkým klubem dam, který byl spojen především s bohatšími měšťanskými vrstvami v Praze, se ŽVSČ snažil vyjít vstříc i těm nejchudším vrstvám a nesoustředil se pouze na Prahu, ale cílil i na venkov. ŽVSČ měl při svém založení více než 1 000 členů, kteří se dělili na zakládající (dámy platící v prvním roce členství 10 zlatých a v každém následujícím 5 zlatých), přispívající (dámy platící 1 zlatý ročně) a podporovatele (muži platící jeden zlatý ročně). Po prvním roce své existence měl spolek již 1 680 členů. Kromě členských příspěvků získával spolek finanční prostředky i mimořádnými vklady členek a podporovatelů, výtěžky ze spolkových akcí, jakými byly třeba koncerty, loterie, bazary, dary a také úvěry, ovšem pouze v mezích stanov. Ty pak také určovaly, na co budou finanční prostředky používány. Primárně měly být soustředěny na učební kurzy, zprostředkovávání práce, záložnu určenou k půjčování finančních prostředků členkám v případě nenadálých výdajů, schůzky, přednášky a diskuze, časopisy, spolkovou knihovnu aj..
Po založení ŽVSČ začala Karolína Světlá usilovně pracovat na vzniku spolkové obchodnicko-průmyslové školy. Zřízena byla 15. října 1871 v prostorách bývalé obecné školy u Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici a navštěvovat ji začalo hned na 176 studentek. Škola byla zaměřena na výuku praktických předmětů a mohly ji navštěvovat také dívky z chudých rodin. Školné bylo nízké a dívky z prokazatelně chudých poměrů neplatily nic. Škola poskytovala ženám soustavné a dlouhodobé odborné vzdělávání, díky kterému si následně mohly najít zaměstnání. Spolek také nabízel různé jazykové kurzy, kurzy ručních prací a osvětové přednášky pro veřejnost. Jazykem výuky byla čeština a bylo možno si vybrat z pěti zaměření. Dívky navíc mohly jednou týdně navštěvovat bezplatné přednášky i z jiných oborů. Tříletá obchodní škola poskytovala dívkám celodenní výuku. V průmyslové škole se vyučovaly ruční práce jako šití a přistřihování šatstva i prádla, vyšívání, úprava klobouků, pletení atd. Dále škola nabízela výuku kreslené a malování, zpěvu a hry na piano, tzv. literních předmětů, cizích jazykům: francouzštiny, ruštiny, angličtiny a němčiny. Obchodní praxi mohly dívky prohlubovat ve spolkovém obchodě s prádlem ve Spálené ulici.
Oproti jiným školám zde měly žačky výhodu v tom, že už v roce 1871 byla ŽVSČ otevřena také poptavárna, jejíž úkolem bylo bezplatně zprostředkovávat zaměstnání a také zajišťovat odbyt pro práce žákyň školy.
Kvůli špatnému zdravotnímu stavu musela v roce 1879 spolkový výbor opustit Karolína Světlá. Formálně sice zůstávala starostkou, ale fakticky jí zastupovaly náměstkyně Sofie Podlipská a budoucí starostka Emílie Bártová. Ta ve funkci zůstala do roku 1890, pak ji na krátko, pouze ro roku 1891 zastoupila L. Čelakovská.
Škola se dlouhodobě těšila velkému zájmu, o čemž svědčily především vysoké počty žákyň. Proto se také často měnilo i sídlo školy, která se potýkala s nedostatkem prostoru pro výuku. Úspěšnost a užitečnost školy byla jasně měřitelná, například ve školním roce 1880-81 navštěvovalo spolkovou školu 513 žákyň. Z tohoto počtu se podařilo pro 170 žen získat zaměstnání. Když spolek rekapituloval dvacet let své existence, zhodnotil, že spolková škola připravila na budoucí povolání 10.036 žaček z nich 4.883 zcela bezplatně. Poptavárna zajistila zaměstnání 2.417 z nich, z toho zhruba polovinu tvořily absolventky ošetřovatelského kurzu.
Pro ŽVSČ byl zlomovým rok 1891, kdy za úřadování nové starostky Elišky Krásnohorské, jedné z nejvýraznějších a nejinspirativnějších žen ve vedení spolku, bylo rozhodnuto o stavbě vlastní spolkové budovy na rohu ulic Resslovy a Ditrichovy. Nová budova se sedmnácti prostornými a moderně zařízenými učebnami byla otevřena roku 1896.
Eliška Krásnohorská, která také už od roku 1874 redigovala měsíčník Ženské Listy, z pozice starostky spolku odstoupila kvůli zdravotním obtížím v roce 1910. Na uvolněné místo starostky byla zvolena Jindřiška Flajšhansová, která po Krásnohorské převzala i redakci Ženských listů. V následujících letech se začala škola potýkat se stále většími finančními problémy, které umocňovala především válečná situace. Ke zlepšení nedošlo ani po první světové válce, výrazně ubyly dotace a příspěvky na které mělo vliv i ubývání členské základny.
V roce 1927 zemřela Eliška Krásnohorská, po její smrti zanikly Ženské listy, které neunesly stále se zhoršující finanční situaci. ŽVSČ rovněž bojoval o svoji existenci. Generace zakládajících členek spolku vymírala a pod rozšiřujícími se možnostmi dívčího vzdělání nenacházel odezvu již ani prvotní cíl, který spolek měl. V roce 1936 měl spolek už jen 506 členek, následující rok 396 a v roce 1940 pouhých 201 členek. V době Protektorátu Čechy a Morava spolku starostovala Marie Procházková. Dne16. srpna 1944 byl spolek Němci rozpuštěn a jeho majetek byl zabaven magistrátem, a to včetně budovy v Resslově ulici.
Členkám spolku se podařilo tajně zachránit památky na Karolínu Světlou a Elišku Krásnohorskou a také část spolkové knihovny. K obnovení spolku došlo 5. ledna 1946. Byla mu také navrácena budova, která ale byla poškozena náletem a jejíž oprava byla odhadnuta na 5 mil. Kč. Chyběly členky a finance na provoz. Spolek se rozhodl 16. června 1947 propůjčit svou budovu na 50 let bezplatně magistrátu s podmínkou, že magistrát zařídí opravu budovy, která bude sloužit spolkovým školám, a že bude mít spolek vyhrazeny v budově dvě místnosti, kam by se soustředila pozůstalost po Elišce Krásnohorské a Karolíně Světlé, archiv, knihovna a další předměty vztahující se k historii spolku a k počátkům dívčího vyššího vzdělání.
V roce 1963 byly památky na Elišku Krásnohorskou exekučně zabaveny a přestěhovány do depozitáře Památníku národního písemnictví v Opočně. Po sto letech své existence dne 25. května 1972 celý Ženský výrobní spolek český zanikl.
O spolkové knihovně se v archivních pramenech příliš záznamů nenachází. Ve výročních zprávám ŽVSČ ale můžeme nepravidelně sledovat, zda do knihovny přicházely nové přírůstky, či nikoliv. Ve výroční zprávě za rok 1878 se píše: „Knihovna rozmnožuje se dary a spisy zasílanými Ženským Listům.“ Tato praxe se vedla i dále, jak bylo uvedeno v roce 1905: „Čítárna spolková opět byla obohacena značným množstvím nových knih a časopisů, začež děkujeme slavným redakcím časopisů pražských i mimopražských a ctěným nakladatelům, jež své publikace k ohlášení do redakce Ženských Listů zasílají.“ Výroční zpráva za rok 1901 pak přiblížila alespoň velikost knihovny, když uvedla: „knihovna naše členská, jejíž čítárna každou neděli a svátek dopoledne jest veřejně přístupna, vzrostla na 4000 děl českých i jinojazyčných.“ Následující rok se knihovna pod vedením sl. Marie Kuřátkové rozrostla na 4500 děl literárních a 60 časopisů. Studium bylo možné přímo v čítárně, ale knihy byly půjčovány i domů. Rozrůstání knihovny pomalu pokračovalo až do první světové války, která ale přinesla lehký propad. V roce 1910 knihovna vlastnila ještě na 5000 spisů, v roce 1917 už jen 4000. Nijak výrazně se knihovna nerozšiřovala ani ve dvacátých a třicátých letech, v roce 1928 např. obsahovala 4616 svazků, v roce 1929 to bylo 4644 svazků, v roce 1931 pak 4655 svazků, následně v roce 1932 na 4677 svazků, a od roku 1933 již k rozšíření knihovny nedošlo.
Z dochovaných výročních zpráv lze také vyčíst, že svoji knihovnu měla i spolková škola, která ale nebyla přímo spojená s knihovou spolkovou. Konkrétní přírůstky do jednotlivých oddělení, např. učitelského, žákovského, zeměpisné sbírky, sbírce nauk o zboží apod. zmiňují rovněž jen některé školní zprávy, které byly součástí výročních zpráv.
Druhá světová válka zasáhla nejenom do osudu spolku, který byl v roce 1944 Němci zrušen, ale i jeho knihovny. Část knihovny byla zachráněna členkami, které knihy spolu s památkami na Karolínu Světlou a Elišku Krásnohorskou vynesly z budovy spolku. Nepodařilo se ale dohledat, jak velká část knihovny to byla a jaký byl další osud ostatních svazků.
Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.