Rozhovor s vědmou

Vědma Ondra

Rádi bychom vám představili jeden deník, který se nám podařilo najít od jednoho nejmenovaného studenta, dříve studujícího na Vídeňské univerzitě. Tento deník byl velmi obsáhlý s velmi překvapivými informacemi o panu Wilhelm Karl Rudolf Weizsäcker. Těžko říct, zda tento deník popisuje skutečnost nebo zda si mladík všechno vymyslel. Nicméně jsme nechtěli, abyste o tenhle zajímavý příběh přišli. A proto jsme se rozhodli převyprávět tento příběh ze studentových poznámek.

Příběh začíná tím, že student evidentně s českými kořeny odjede společně se svým kamarádem Hansem do Vídně, kde mimo jiné učí i pan profesor Wilhelm Weizsäcker.

3. června 1942

Byl jsem na první přednášce pana Weizsäckera. Byla to pro mě velmi zajímavá přednáška a profesor mi přišel velice sympatický. Jakmile se objevil ve dveřích, cítil jsem z něho obrovský respekt. Z jeho výkladu zněla urputná zapálenost a nadšení. Myslím si, že to budou pro mě velmi přínosné hodiny. Zajímalo by mě, jestli bude dále tak úspěšný na akademické půdě.

8. června 1942

Spolužák Hans byl dneska nějaký smutný, prý byl u nějaké vědmy a ptal se jí na svůj vztah s jeho láskou Juliet. Vědma mu však předpověděla, že si lásky moc neužije a za dva měsíce mu jeho slečnu Juliet odvedou němečtí důstojníci a že jeho samotného brzo srazí vlak. Já těmhle šarlatánům nevěřím, podle mě jsou to jen podvodníci, co se snaží jenom vydělat na lidské hlouposti. Mluvil jsem s ním o tom a vysvětlil mu, že se nemusí ničeho bát, že takových to podvodníků je hrozně moc a snaží se lidi vyděsit svými lži.

4. července 1942

Pan Weizsäcker se mě dneska ráno docela dotkl. Jeho přednáška byla opět zajímavá, ale přišlo mi, že se dnes zaobíral příliš pro-říšskou politikou. Tomuto tématu věnoval skoro celou přednášku, a když jsem mu malinko oponoval a citoval jsem některá slova pana profesora Vojtíška, tak mě ledabyle odbyl a vysvětlil, že můžeme být jedině rádi, že se o nás říše tak krásně stará. Myslím, že mě pan profesor moc nemusí.

8. srpna 1942

Dnes se stalo něco hrozného. Mému kamarádovi Hansovi odvedli jeho slečnu Juliet do koncentračního tábora, jelikož se prokázalo, že její rodina je židovského původu. Bylo to opravdu hrozné. Oba víme, co jí v táboře čeká. Hans je z toho celý zhroucený. Celý den jsem ho neviděl, nechtěl mě pustit k sobě, musí se cítit hrozně. Byl zamilovaný do nečisté slečny, se kterou si plánoval rodinu a děti. Proč se takovéto věci musí stát zrovna mým blízkým? Doufám, že se z toho brzo dostane.

20. srpna 1942

Hans se od smrti své Juliet úplně změnil. Chodí pořád do místních putyk a utápí své veškeré peníze v chlastu. S nikým se nechce bavit a je velmi agresivní. Vůbec ho nepoznávám, jako by byl jen tělo bez duše.

22. srpna 1942

Dostala se ke mně strašná zpráva. Hans je mrtev. Kamarád, co se známe spolu 8 let je mrtvý. Včera odcházel večer z putyky a byl hrozně opilý, a když vyšel, tak si to zamířil rovnou na místní trať a upadl na koleje. Nemohl se zvednout a pak přijel vlak a … Nemůžu tomu uvěřit. Jak je to možné? Všude je samá smrt, doufal jsem, že aspoň ve Vídni se mi bude dařit a odejdu od všech těch nočních můr, které tato válka přináší. Přemýšlím o té vědmě, o které mi Hans vyprávěl. Všechno, co řekla, se vyplnilo, možná to bude opravdová věštkyně.

30. srpna 1942

Sedím na přednášce pana profesora Weizsäckera. Nejraději bych tu nebyl. Pan profesor mě svou přednáškou hrozně vytáčí. Pořád mluví o říšské národnosti a zmínil i smrt Hanse, jako hroznou tragédii. Co on může o něm vědět? Kvůli našim bojům pro prosperitu říše jsem přišel o Hanse. Teď tu sedím a píšu nesmyslný test. Zajímalo by mě, kam se náš milovaný profesor dostane. Hned zítra zajdu za tou věštkyní a zeptám se.

Student dále popisuje, jak se snažil vyhledat byt věštkyně. Trvalo mu to déle, než sám očekával, přece jen popis, co si pamatoval od Hanse nebyl nejlepší. Nakonec však ten byt objevil. Byl nenápadně umístěn v nejméně lidnaté části města. Pořád přemítal, zda má skutečně zaklepat za dveře nebo zda bude lepší rychle odejít. Nakonec však zvědavost vyhrála. Zabouchal na velké dřevěněné dveře. Nic se nedělo. Tak zabouchal po druhé už silněji a zase nic. Najednou zabouchal vší sílou, co měl. Už chtěl odejít, ale najednou uslyšel kroky, pak skřípot a najednou se dveře otevřeli. Stála v nich shrbená postava s delšími šedivými vlasy. Postava ho pozvala k sobě. Student mlčky vstoupil dovnitř. Vědma ho usadila ke stolu s věšteckou koulí, zeptala se ho, co by chtěl vědět. Student se bál zeptat na sebe a tak se rozhodl zeptat se na profesora Weizsäckera.

Jen se ušklíbla a odvětila, že potřebuje přesnou otázku, ty obecné totiž nemůže jen tak zodpovědět, ba co víc, trvalo by to mnohem déle. Odhodlal jsem se tedy k odpovědi a tiše položil otázku, která mě trápila od té doby, co jsem vešel do tohoto stavení: ,,Kde bude jeho další působení? Zůstane na Vídeňské univerzitě dlouho?“

Dořekl jsem s mírným zajíknutím, protože oči věštkyně ze mě po celou dobu nespustily pohled. Po chvilce mlčky přikývla a sklonila se k věštecké kouli, na kterou položila ruce. Bylo to děsivé, zamyšleně hleděla do své věštecké koule a já jsem přemýšlel, co mi tak řekne, překvapí mě to? Vyděsí mě to? Pomalu jsem zapomněl dýchat, když tu najednou řekla...

„Vidím, že se dlouho na Vídeňské univerzitě nezdrží…“

Tiše vyřkla a já nemohl zadržet úšklebek. Ještěže tak! Pomyslel jsem si v duchu, přece jenom ty jeho názory a to všechno, chtěl jsem mít konečně klid. ,,Avšak…,“ dodala náhle a já zkousl spodní ret, „v pedagogické sféře i nadále zůstane. Vrátí se zpět na pražskou univerzitu, kde se mu díky jeho názorům naskytnou další možnosti.“ Zvedla ke mně pohled a já na ni jen chvíli bezmyšlenkovitě hleděl. Potřásl jsem hlavou, abych se dal dohromady a zpracoval věty, které mě tajemná postava řekla. Nakonec jsem jen odevzdaně přikývl a rozhodl se podat další otázku, abych se plně ujistil, že s daným profesorem už nebudu mít nikdy nic společného a to sice, jestli pan Weizsäcker zůstane ve Vídni. Následoval poněkud stejný scénář jako u předchozí otázky, avšak s odpovědí si teď věštkyně nedala tak načas. Odpověď byla záporná a mně se viditelně ulevilo, načež se zasmála a prohodila, jestli chci ještě něco vědět. Moje úleva najednou byla ta tam, rozhodl jsem se totiž zeptat na okolnosti jeho smrti. Smích věštkyně také pomalu dozníval, až se najednou rozhostilo až skoro nepříjemné ticho. S vážnou tváří a jemným náznakem souhlasu, přešla svýma očima na kouli. Bylo to trýznivé, ani pořádně nevím, jak dlouho trvalo, než ke mně zvedla pohled a pronesla se zamračeným pohledem: „Zemře ve věku 57 let…“, pronesla tiše a než jsem stačil cokoliv říct, tak pokračovala, „v Heidelbergu jako profesor v důchodě...“

fotografie studentova deníku.

Tímto zápisy v deníku končí. Další strany jsou násilně vytrhané a z pár písmen není jasné, co dále student psal a kam se upírali jeho kroky. Informace sesbírané ohledně osoby pana Weizsäckera však stále zůstávají pochybné. Dokáže opravdu někdo předvídat něčí kroky, úspěchy, ba dokonce smrt? To už necháme posoudit vás, naše čtenáře.